#01 KDO JE TA ŽENA ZA MIKROFONEM?

VYLÉČILA JSEM SI NEVYLÉČITELNOU NEMOC. V této epizodě se dozvíte, co k tomu vedlo. Nízké sebevědomí, toxické vztahy, šikana, řezala jsem se do ruky, strach z rakoviny, spousta práce na sobě atd.. To vše mě dovedlo k tomu, že jsem 7 let pomáhala ženám s endometriózou, sebevědomím a celkově vztahem k sobě a spokojenějšímu životu, což mi přineslo mnoho zkušeností.

Nyní poskytuji služby ženám i mužům ve vztahu k nemocem a psychosomatice. Rozklíčujeme proč nemoc přišla díky psychosomatickému rozboru a následně zpracujeme podvědomé programy, že kterým nemoc vznikla. 

Nakonec jsem se ale rozhodla, že se uzdravím sama a bez léků. Což nedoporučuji, ale já jsem věděla, že pro mě je to správná volba. Klientům často doporučuji kombinovat klasickou a alternativní medicínu. Vždy je důležité vycházet z toho, jak to člověk cítí. 

Na mém IG @vedome_uzdraveni najdeš spoustu tipů na SOMATICKÉ TECHNIKY: https://www.instagram.com/vedome_uzdraveni?igsh=MWxjNDJlMXpuNWEzaA%3D%3D&utm_source=qr 

Zde je odkaz i na IG @cyklus_zeny, kde se věnuji tématu endometriózy: https://www.instagram.com/cyklus_zeny?igsh=MTZsNTdsNmw4OTRrYQ%3D%3D&utm_source=qr

Transcript

SPEAKER_00 0:01

Vítám vás u první epizody podcast Vědomé uzdravení a dnes se dozvíte, kdo sedí za mikrofonem můj životní příběh. A co mě přivedlo na tuto cestu, jsem Eva Kýková a žila jsem dlouho, dlouho jako hodná holka s nízkým sebevědomím. Měla jsem strach takzvaně zlobit v úvozovkách ale i bez úvozovek. Říct svůj názor: být autentická a žila jsem s pocitem, že nikdy nebudu dost dobrá. No, a to dost ovlivnilo můj život. Díky nízkému sevědomí jsem v životě zažila šikanou na základní i střední škole. Já jsem období na té střední škole, kdy toho na mě bylo fakt už moc, a tak jsem přenášela tu emocionální bolest do té fyzické a řezila jsem se do ruky, nikomu to nedoporučuju, není to dobrý dělat, ale v té době jsem nevěděla, jak se s tím správně vypořádat. Přitahovala jsem potom v životě muže, kteří si mě nevážili, zažila jsem život s žádlivcem, manipulátorem, gamblerem a tak dále. Přitahovala jsem si jednoduše do života muže, kteří si mě nevážili, a v tom se vlastně odrážela ta moje sebehodnota, která nebyla žádná. Měla jsem i tendence si zvedat to sebevědomí skrze náklonnost mužů. A to nebylo dobře nastavené, šla jsem tím hodně sama proti sobě a i proti svýmmu tělu. Pravda je, že po tady těch zkušenostech jsem pak byla zhruba 15 let bez nějakého dlouhodobého vztahu, jo, takhle dlouho. Ale jak říkám, byly tam nějaké krátkodobý známosti. Na začátku to bylo nezdravý ve vztahu sama k sobě, to znamená, že jsem se snažila si tím zvedat sebevědomí. A potom jsem měla taky strach se pustit do nějakého vztahu. Potom, co jsem si prožila, takže tam bylo dlouho odmítání těch mužů. Pak mi diagnostikovaly nemoc, takže jsem zase nechtěla žádný vztah. Takže to ovlivnila spousta věcí v tom průběhu toho života. A v tom, jak budu pokračovat, tak se to potom hezky bude ukazovat. Proč to tak vlastně bylo. Moje zdravotní potíže začaly už někdy v 19 letech. Kdy jsem podstoupila konizací čípků vlastně na těloze kvůli nálezu nějakých rakovinných buněk, dneska je super, že už se tohle dá dobře odhalit velmi brzo, takže tohle bylo vlastně pozitivní, ale v té době vím, že to pro mě bylo hodně těžký a měla jsem velký strach. Z dnešního úhlu pohledu je jasný, že se mi to tělo snažilo už tenkrát naznačit, že jdu někde v životě proti sobě, ale jelikož jsem neměla ve svém okolí nikoho, kdo by nad těmi věcmi takhle přemýšlel, tak mě to vlastně ani nenapadlo. Šla jsem na konizaci a jakmile se to zahojilo, tak jsem doufala, že budu v pořádku. Což nějakou dobu vydrželo, ale ve 27 letech jsem kvůli zánětům v těle vybrala devatý antibiotika za ten jeden rok a je jasný, že to asi nemohlo znamenat nic jinýho než to, že si mi v životě děli nějaké náročné věci. To znamená, že já jsem v té době pracovala jako kosmetička, měla jsem salon krásy, vedla jsem ho v té době už sama, protože kolegyně se rozhodla odejít. A zároveň jsem řešila právě ty záněty v tom těle do toho rekonstrukci bytu bylo toho na mě extrémně moc a to tělo se mě těmi záněty v tom těle snažilo zastavit. No ale já jsem tomu pořád ještě nerozuměla. Ono, řekněme si na rovinu vybrat 8 antibiotika za rok je extrém, protože mikroflora ve střevech po dobrání jedně antibiotik se vám vrátí zhruba po jednom roce. Takže vybrat během jednoho roku 9 krabiček antibiotik je extrém. Blbí bylo, že v té době se mi střídaly gyekologické záněty a záněty v krku, měla jsem angyny. I když jsem neměla partnera, měla jsem gyekologický záněty, protože já jsem měla třeba tu angínu. Vybrala jsem na to antibiotika. Samozřejmě, to vlatí tu mikrofloru nejen ve střevech, ale třeba i právě v rámci těch gynekologických orgánů, takže následně na to jsem udělala tam zánět, takže jsem zase byla zaléčená a prostě pořád se to takhle jako přehazovalo. Následně, co se mi pak objevilo, bylo krvácení příxu. Byla jsem na testech, proběhlo tam čekání, vlastně na ty výsledky. A já vím, že jsem se hodně bála toho, jestli to nebude rakovina. Protože takonizace v těch 19 letech nějaké ty rakoviný buňky tam byly. Takže jsem se hodně bála. Zajímavý bylo, že jsem tam měla takové uvědomění, že co by se stalo, kdybych tu rakovinu měla. A já jsem si uvědomila, že by se mi ulevilo, což bylo šílený, protože mě vlastně napadlo, že ten život je pro mě extrémně náročný. Pak jsem si uvědomila, že já si ho dělám náročný. Že vlastně já mám na sebe obrovské nároky, a způsobuju si to všechno sama. Takže jsem nad tím věcmi začala trošku jinak přemýšlet. V té době už jsem přečetla nějaký seberozvojový knížky, takže vlastně od těch já nevím, 25 let do 27, už jsem si poslechla třeba čtyři dohody, přečetla jsem nějaký knížky od Zdenky Jordánové. Takže jsem začala hledat ty souvislosti vlastně v tom, co se mi děje. A co se mi ty okolnosti nebo to tělo vlastně snaží nějakým způsobem naznačit nebo říct. Je vlastně s podívem, když to teďka takhle zpětně si rekapituluju, tak kolik toho musíme zažít, než jdeme do nějaké změny. Azec. Já jsem si to teď uvědomila, že vlastně to ještě pořád nebyl ten moment, abych si řekla, jo, tak ale já musím začít něco brutálně dělat jinak, úplně překopat svůj život a něco fakt zásadního změnit, nebo to nebude dobrý. Já vlastně jsem si to uvědomovala a řekla jsem si, že teda zpomalím nebo udělám nějaký drobnější změny, ale pořád to ještě nebylo nic úplně jako zásadního, nebo se mi to nedařilo, já jsem se snažila zpomalit, ale to prostě jako nešlo úplně. Vlastně jsem začala tím, to si pamatuju, že jsem si do diáře napsala pauzy na oběd. Protože jak když jsem to tam neměla napsaný, tak já jsem si ani tu pauzu na ten oběd neudělala. Pravda je, že v rámci té své praxe, jako kosmetička, já jsem za 8 let dosáhla něčeho, co třeba někomu trvá 20 let. Já jsem měla svůj salon, pak jsem měla svou vlastní praxi, vyřídila jsem si žádnost na ministerstvo, školství vlastně o to, abych mohla dělat rekvalifikační kurzy na kosmetiku, do toho jsem dělala make-up, líčila jsem modelky na přehlídky a tak dále. Dělala jsem svatby, do toho jsem dělala nechty, maniků, umělý nechty a všechno možné. Mě bavilo, že to bylo takové jako různorodý ta práce. Ale vlastně já jsem za těch 8 let dosáhla víceméně téměř všeho, co jsem chtěla. Ale bylo to v obrovském tempu. Takže to první, co já jsem začala dělat, bylo, že jsem si do toho diářena, asi 2 nebo 3 měsíce dopředu napsala ty pauzy na oběd, protože jsem zjistila, že když to udělám jenom třeba na týden a řeknu si, jo, tak tím se to naučím a budu to tak dělat automaticky. No, tak jsem zjistila, že to nefunguje, že já na to zase zapomenu. Takže jsem se to tam napsala jako na tři měsíce dopředu a to byl vlastně můj první krok na cestě k sobě, ale velmi malinký, vlastně oproti tomu, jak jsem byla v obrovským výkonu. A já jsem si to samozřejmě tenkrát takhle neuvědomovala, že to vidím až teď zpětně. Co se týká těch zdravotních potíží, tak potom se přidali i bolesti při sexu, které kolem 30 let začali gradovat, tam se to stupňovalo, začaly mi velký problémy s trávením, bolesti při menstruaci velmi silný, ale i mimo menstruaci, začala jsem být hodně unavená. Já jsem vypila šest kafé za den a já bych uslavě stoje, to byl fakt velký únavový syndrom a rápidně se mi horšila psychika. Teď, když o tom mluvím, tak si myslím, že to vlastně byl nějaký syndrom vyhoření. Já vlastně i v rámci toho těla, jak tam byly ty záněty a zároveň i ta zhoršená psychika samozřejmě dnes už vím, že to ovlivňovalo i to střevo. Tak jsem potřebovala něco změnit a měla jsem skvělou gyekološku, která mi tenkrát poradila. Ať vyřadím lépe k laktózu a omezím výrazně cukr, že to ty vlastně bakterie v tom těle mají rády, ty, který podporují ten zánět. Tenkrát jsem jako půl roku vysazovala lépe k laktózu. Sladkosti jsem přestala jíst, ale pořád jsem jedla ovoce docela dost, takže jsem si to nahrazovala vlastně tím ovocem. A je pravda, že ty záněty v tom těle se začaly mírnit, začaly se lepší. Co mě ale vyděsilo, byly extrémní bolesti toho Podbříšku, který jsem zažila třeba i mimo menstruaci. A tenkrát si pamatuju, že jsem vybrala, asi čtyři nebo pět prášků od bolesti jsem si vzala po hodinách, pořád to nepomáhalo. Byla to extrémní bolest a nešlo s tím vlastně nic dělat. Já jsem byla dost zoufala a pak jsem si dala i myslím panáka tenkrát, ještě jsem pila alkohol. A vlastně ta bolest z toho, jak byla stálá a intenzivní, bylo to, jak kdyby mě někdo bodal nožema do břicha, tak se začala zmírňovat na to, že to jako chvíli bolelo a chvíli to bolelo míň, že to bylo v takových vlnách. A postupně potom v čase během hodin se to začalo zmírňovat. A když jsem to říkala té své gynekoložce, tak ona byla první člověk, který ho napadlo, že by to mohla být endometrióza. Já jsem v té době vůbec nevěděla, co to je. Bylo mi 32 let nějak, 31, 32, 31 asi. A já jsem tehdy se vydala na cestu hledání toho, kde tedy je ta příčina. Blbí bylo, že u doktorů je to takový někdy náročný, v tom slova smyslu, že jak se nepropojují ty odbornosti, tak každý se na to dívá jenom ze svého úhlu pohledu. Udělají se základní testy, a když tam nic nenajdou, tak pro ně jste vlastně jako zdraví. Já jsem nesnášila to, že se na mě dívali jako na blázna, že jsem jim říkala, že mám bolesti, jaký mám prostě příznaky, a oni se na mě dívali jako na blázna, že si to vymýšlím nebo že to je psychický problém, a ať jdu k psychiatrovi. To mě hrozně rozčilovalo. To si pamatuju doteď. A to mě naučilo se u těch doktorů nebát ozvat a stát si za svým. Myslím si, že to byla zkouška hranic pro mě docela velká. Každopádně, já jsem si prošla takovým tím kolečkem, klasika, kolonoskopie, gastroskopie, a šla jsem nejdřív na ty vyšetření ohledně toho trávení, protože mě nedávalo dobrý smysl to, že mám problémy hlavně s tím trávením. A mě bolel pod dobříšek, ale já jsem nevěděla, jestli to jsou třeba nebo gyekologický problém. A měla jsem pořád střídali se mi průjmy a zácpy a věděla jsem, že mám nějaký problém v rámci toho trávení. Ale já jsem nevěděla, že endometrióza se vlastně projevuje tímhle způsobem, že tam jsou i tyhle problémy. Mě to přišlo nelogické. Já jsem si říkala, přece mám jako trávicí potíže, tak to nemůže být gynakologický problém. No, opak je pravdou, je to jeden právě jako z příznaků endometriózy, což už dneska se o tom hodně mluví, což je super. Tehdy se o tom ještě moc nemluvilo, moc se o tom nevědělo, bylo těžké sehnat nějaký informace, takže já jsem nejdřív šla tou cestou zjišťování, toho trávení. A potom, až se vyloučily všechny možnosti i krevní test, který se dělá v rámci endometriózy, který ale je většinou právě neprůkaznej, a mně vyšel taky neprůkaznej, ale ta moje ginekolog, ale ta moje gyinekoložka říkala Hele, podle těch příznaků, já si myslím, že by to mohla být ta endometrióza. Já jsem se ptala, jak to diagnostikovat, ona mi řekla, že nejlepší způsob je jít na laparoskopii, protože jakýkoliv jiný způsob není průkazný, dneska už se to taky posouvá, dneska už je to taky trošku jinak. Ale pořád u většiny případů je potřeba udělat taparoskopie, takže já jsem na ní nakonec šla a ta se potvrdila v rámci té laparoskopie a byla to pro mě taky velká zkouška tenkrát, protože ten doktor, ke kterýmu jsem měla jít na tu laparoskopickou operaci, tak já jsem neměla k němu vůbec důvěru, protože on mi říká v jedné chvíli: no, a kdyby tam bylo něco špatně, že bychom vám vzali zrovna i ty vajíčníky, kdyby byli nějaký zajízvený a já prosím. Pane doktore, tak aby jsme si rozuměli. Já jsem tady kvůli tomu, abyste zjistil, jestli tam je nebo není ta endometrióza. Případně ošetřil tu endometriózu. A upozornuju vás na to, že pokud tam bude cokoliv jinýho, cokoliv jiného, tak mě zavřete, proberete mě a pak teprve se budeme bavit o tom, jestli nebo co se s tím bude dělat, aby jsme si dobře rozuměli. Ten mě tak nasral, a tenkrát už to bylo dobrý, protože já jsem tím, jak jsem chodila po těch doktorech, tak vlastně jsem byla docela vyškolená a v tom si nenechat jako v ovozovkách, bez uvazovek někdy nasad na hlavu. Já nechápu doteď, jak on tohle mohl říct, protože já znám tolik žen, kterým řekli, že mají zajízvený vajíčníky, že nikdy nebudou mít děti a ony ty děti mají. A vůbec nechápu, jak tohle mohla říct. Ve finále samozřejmě, vzhledem k tomu, že jsem k němu tu důvěru neměla, tak jsem k němu jako jít nemohla, nešla jsem. Šla jsem kiné doktorce, proběhla ta laparoskopie úplně v pohodě. Zjistila se teda ale ta endometrióza, a já jsem v té době zažívala to bylo zajímavý, takový protichůdný emoce. Já jsem měla zároveň strach samozřejmě, protože mi řekli, že to je nevylečitelná nemoc, ale já jsem nevěděla, jak nebo co, nebo proč nevýlečitelná, nebo co to může dělat. A moc jsem toho nevěděla, skoro nic. A zároveň se mi ulevilo, že se mi potvrdila ta diagnóza, že jsem si nevymýšlela ty příznaky, že nejsem blázen. A vlastně, když jsem šla potom na konzultaci po té laparoskopii, tam byla nějaká doktorka, a já jsem se ptala, co teď bude následovat, tak ona mi řekla, no, že to způsobuje neplodnost a že mi doporučuje co nejdřív mít děti. Já jsem mi řekla, že nemám partnera, tak jestli si mám nechat vytisknout tričko, že na přední stranu bych si dala že hledám otce. No a na zadní značka Spěchá, nebo jakože nevím úplně, jak bych to měla udělat. No, já to se jako vtip, na to asi úplně nepochopila, nevadí. Každopádně mi řekla, že se na tu endometriózu doporučuje brát hormony. Ty hormony, zastaví menstruací uvedou mě do umělého přechodu a že by to jako mělo pomoct. A já ok, takže když začnu brát ty hormony, tak se vyléčím, uzdraví mě to. A ona no, jako mělo by, a byla hrozně taková rozpočítá, bylo to neurčitý, nebyla si jistá a to mě znejistilo. Já jsem si ty hormony teda vyzvedla, vzala jsem si je domů a nečetla jsem si o tom žádný informace, protože já si myslím, že si člověk spoustu věcí může sugerovat. Každopádně byl ten první den, když jsem si měla vzít ten prášek, a byl první den, kdy jsem si měla vzít jednu tu tabletku a já jsem začala brečet. To pro mě byl zajímavý signál toho těla, že to bylo jako divný, protože jsem začala brečet vlastně. A byl to hodně silný moment. Následně na to jsem si přečetla ty příbalové informace, nebo jak se to jmenuje, nějaký nějaký recenze na internetu od žen a věděla jsem, že to nemůžu začít brát. Někdy se to vlastně jenom tímhle potvrdilo. A ty hormony, ty prášky skončily v koši. Nedoporučuju to dělat, určitě to není cesta pro každýho. Pro mě to tehdy ta cesta byla. Já vždycky, co si myslím, že je důležitý a doporučuji, aby člověk dělal to jakýkoliv rozhodnutí, nejenom ke zdravotnímu stavu, ale celkově, tak aby to dělalo podle svého vnitřního pocitu. Pokud já bych měla velký strach, že se mi ta endometrió zavrátí, tak bych pravděpodobně i ty hormony začala brát, protože strachy máme tendenci si přitahovat. Ale já jsem prostě věděla, že nemůžu. Z nějakého důvodu to tam prostě bylo. A tak jsem je nezačala brát. Vybrala jsem si tuhle cestu. Když mi ta doktorka řekla i o těch dětech, tak já jsem nevěděla, nikdy budu chtít mít svoje vlastní děti, ale mě nashralo to, že bych neměla možnost. To znamená, jakože mě vlastně naštvalo, že mi někdo říká, co je s mým tělem a jak to bude, a že já nemám právo o tom rozhodovat, jako kdyby mě to vzalo vlastně tu možnost té volby. A já jsem se v té době vlastně zdravě nasrala, a řekla bych to asi takhle, myslím si, že to je výstížný. A řekla jsem si, že se vyléčím a že těm doktorům ukážu, že to jde vyléčit. Vůbec jsem nevěděla, co to je, vůbec jsem nevěděla, jak se na lopatě sedí. Věděla jsem, že to je nevylečitelný, a nevěděla jsem vůbec, co pomáhá, na co se zaměřit. Teprve jsem začala zjišťovat ty informace, a šla jsem tou cestou podle toho, jak jsem to cítila. Na té cestě jsem udělala hodně různých rozhodnutí, které vlastně nevíme, jestli byly úplně jako dobrý, každopádně byly součástí té mé cesty a myslím si, že bez toho bych nedošla tam kde jsem dnes. To, co jsem věděl určitě, je, že to, jak žiju a budu muset změnit. První, ta změna byla, že jsem si řekla, já jsem vždycky chtěla si zkusit žít v zahraničí. A na co vlastně čekám. Když jsem sama, jsem nezadaná, je mi 32 let, a vlastně diagnostikovali mi na vylečitelnou nemoc. Tam je hodně zajímavý, jak se okamžitě začne měnit ten mindset a najednou člověk začne přemýšlet nad tím, na čem vlastně skutečně záleží. A já jsem se rozhodla, že odletím na Nový Zéland, kde jsem teda zjistila, že je mi psychicky líp, když jsem mimo lidí, který znám, a mimo. To prostředí, který znám, takže nemám tak velký bolesti. V té době už jsem měla vysazený lapek, laktózu a cukr omezený na minimum, to znamená, byla jsem hlavně na ovoci, což si myslím, že tomu taky dost pomáhalo. Zajímavý bylo, že po návratu do České republiky to pro mě byl obrovský šok. Já, když jsem se vrátila, tak jsem už tak nějak věděla z toho Zhérandu, že asi když se vrátím, budu potřebovat nějakou formu terapie a že si potřebu zpracovat nějaké věci z dětství. Ale když jsem se vrátila, tak to, co jsem nečekala, bylo, že jsem na tři měsíce přestala mluvit. Já jsem mohla jít do obchodu a říct, že chci kilo jabl, ale mě nešlo mluvit o osobních věcech ani s kamarádama, ani s našimi. Já jsem potřebovala úplně nemluvit. To bylo hodně zajímavý, hodně zvláštní. A v té době jsem vlastně začala chodit na psychoterapii, která mi hodně pomohla. Chodila jsem jednou týdně. Pamatuju si dodneška to první sezení, kdy já dodneška nevím, co jsem tam říkala, protože my jsme se o něčem bavili, to jako vím. Ale já jsem od tam odešla a měla jsem úplný blakout. Jo, dodneška nevím. To ale není tak podstatný. Zajímavý na tom bylo, že já jsem po té hodině, kterou jsem tam strávila, se cítila líp, asi tak zhruba na 10 minut. No, ale já jsem si řekla, že když to jde na 10 minut, tak třeba to příště bude zase na 10 minut nebo na jedenáct. Nějak jsem předpokládala, že se to začne rozšiřovat, a že ten dobrý pocit potom třeba bude trvat díl, že je vlbost tam dál nechodit. Že to prostě potřebuju zkusit a potřebuju to zkusit další dobu, abych si to zjistila, jestli mi to skutečně pomáhá, jestli je to přínos nebo ne. No a takhle jsem tam chodila zhruba tři čtvrtě roku, kdy ty intervaly se postupně pak prodlužovaly, a došla jsem do bodů, kdy jsem to všechno měla pojmenované. Já jsem věděla, co žiju, proč to žiju, jak to žiju, z jakých témat, z dětství to pramení, z jakých bolístek, z jakých křivt a všechny tady ty souvislosti. Ale nevěděla jsem, co s tím mám dělat. Já jsem nevěděla, jak to mám teda změnit. No, tak jsem samozřejmě pořád tak nějak hledala ty cesty. No, tak jsem taky nějak věděla, že abych se mohla začít uzdravovat, tak se nejdřív musím uzdravit já v rámci své sebedůvě. Protože když jsem neměla důvěru sama v sebe, tak těžko můžu uvěřit tomu, že bych se mohla zvládnout a uzdravit já sama a třeba i bez těch léků. No, mimo to jsem taky absolvovala různé procedury od bachových esencí, biorezonance, různých doplníků z travy, na tradiční čínskou medicínu jsem chodila a všechno možné, co se doporučuje, jsem vyzkoušela. Neříkám, že to je špatný určitě ne, bylo to součástí té cesty. Neměla jsem úplně tady u těch věcí já osobně pocit, že by to nějakým způsobem pomáhalo, protože taky si myslím, že každý z nás potřebuje možná i jinou metodu. Každopádně ty opravdový změny se u mě začaly dít, když jsem šla hlouběji, právě sama do sebe a začala jsem rovnat tu psychiku v rámci té sebedůvěry, sebehodnoty, sebevědomí a začala jsem si léčit ty generační traumata a měnit ty nastavení vlastně těch svých nefunkčních podvědomých vzorců, ze kterých ta nemoc vznikla. Jednoduše řečeno, abych to shrnula, tak jsem nechala opravdu spoustu peněz v různých technikách, doplnících, esencích, olejích, všem možným. A úplně to nemělo ten efekt. Když jsem začala pracovat s těmi podvědomými programy, tak se ty věci začal zaprve sami hýbat, začal se hýbat relativně rychle. A já jsem hlavně viděla ty posuny nejenom v rámci psychiky, a třeba i svého okolí, že jsem se jinak cítila ve vztahu k lidem, k některým, že jsem cítila větší klid ve vztahu k tomu, když jsem k někomu měla nějaký negativní emoce v rámci nějakého prožitku nebo našeho společného zážitku, tak mě se začalo. A tím, že se mi začalo, jsem cítila větší klid a ten klid se začal propisovat do toho těla. A právě díky té soustavné práci na sobě a těm opravdovým změnám v životě, už jsem několik let bez nálezů a bez příznaků endometriózy, z úhlu pohledu medicíny jsem v remisi, podle mě jsem 10 let zdravá, protože zdraví se definuje tak, že se cítím psychicky a fyzicky tak dobře, že mě to absolutně neomezuje v běžném životě. To znamená, já neberu žádný léky, jsem bez příznaků, bez nálezů, podle i magnetické rezonance v roce 2023. Tak tohle já považuji za zdrav zdravý. A myslím si, že po těch deseti letech už se to dá říct. Zároveň k tomu, mám obrovskou pokoru, v tom slova smyslu, že může se kdykoliv cokoliv vlastně objevit, člověk nikdy neví. Ale ten rozdíl v tom, jak já se na to dneska dívám, je, že i když se objeví cokoliv, tak já už vím, jak s tím mám pracovat a jak si mám pomoct v rámci té práce na sobě tak, aby mi to pomohlo, abych se vyléčila. Dobrý příklad je, že teď nedávno před několika měsíci se mi objevila Meniérova choroba. Já jsem do té doby vůbec nevěděla, co to je. A vlastně je to nějaká tekutina v uchu, já jsem to měla v levém uchu, kde to narušuje rovnováhu a mě bylo hodně špatně. A vlastně jsem na to začala brát léky, to jsem cítila, že mám to začít brát. To je taky důležitá informace, já nejsem proti doktorům a proti lékům. Já jsem za to, že člověk by se měl rozhodovat podle toho, jak to cítí. To znamená, že v tomhle případě jsem třeba cítila, že ty léky mám začít brát, že můžu začít brát a že bych je měla brát. Tak jsem je brala. Jindy, když třeba zase, já nevím, mě budu bolet v krku, tak budu vědět, že já ty antibiotika nepotřebuju, že si to zvládnu vyléčit sama, že je nemám brát. Je to hodně individuální, já opravdu k tomu přistupuju tak, podle čeho já vlastně se řídím je to, jak já to skutečně cítím. A to vždycky je podle mě největší přínos. V rámci tedy toho ucha jsem začala ty léky brát, ale zároveň jsem si domluvila i terapii, té metafyzické anatomie, na to, abychom právě tu Miniarovou chorobu zpracovali v rámci nějakého hlubšího programu. Mně se ulevilo po 14 dnech a začalo se mi ulovat víc a víc a bylo to dobrý. Vím, že mi na to psali zpětnou vazbu nějaké ženy, nebo měla jsem nějaké reakce ze sociálních sítí, že jo, tobě to pomohlo jako po 14 dnech už seš jako v pohodě. Moje teta to měla 34 roku, nemohla se toho zbavit, to stejný mi vlastně říkala i ta doktorka, i potom další doktor. A ten doktor mi hlavně dával nějaké lajky a říkal: Jo, teď budete brát dva měsíce a já říkám, prosím, říkám, dva měsíce, to je strašně dlouho, proč tak dlouho, a musím to brát a tak. On se na mě tak zvláštně podíval a říkal, víte, my většinou máme problém s tím, že ty lidi nechtějí to léky vysazovat. Že vlastně já jsem je nechtěla brát, že by pro něho byla kuriozita, s tím se asi nesetkává. Pro mě to byl zase takový aha moment v tom, že jsem si řekla. Takže oni ti lidi jako chtějí ty léky vlastně brát, oni chtějí být nemocní. Je to zajímavý někdy se střetnout s tou realitou, já moc právě nechodím, takže to byl dobrý aha moment, že to tak asi ve většině případů skutečně je. Ale tak já to beru tak, že každý člověk má svou vlastní cestu. Mně hodně na to ucho pomohla ta metafyzika, zatož jsem byla moc ráda. Jsem ráda, že znám ty techniky, které vím, že mi s těmi věcmi skutečně můžou pomoct. A jsem taky moc ráda, že mě ta cesta dovedla k tomu, že dnes právě tady s tímhraju a pomáhám tím dalším lidem na té jejich cestě. Co mi ta cesta přinesla, je to, že bych řekla, že dnes jsem úplně jiná žena, než jsem byla kdysi. Znám sama sebe, znám i svoje stíny, svoje negativní stránky, svoje negativní vlastnosti, a přijímám se taková jaká jsem, ale to neznamená, že mám všechno vyřešený. Proto jsme přišli na tenhle svět, abychom se učili ne na to, abychom měli všechno vyřešené, ale už vím, když se mi něco děje, jak s tím můžu pracovat. No a dnes už například taky vím, že emoce ve mně nevyvolává druhý člověk, přebírám zodpovědnost za svoje zdraví, znám právě techniky, jak se sebou pracovat tak, aby mi bylo líp, reaguji jinak na nějaký nečekaný situace, umím otevřeně komunikovat a zdravě si nastavovat hranice a tak dále. Pochopila jsem, že cesta je cíl. A nedělám vždycky všechno správně, ale už vím, že i to je v pořádku. A hlavně se už dnes umím napojovat na svou intuici a vnímat signály svýho těla, od kterého jsem byla úplně odpojená. Protože naše tělo, kdybychom ho skutečně poslouchali, nás vždycky vede do souladu s naší podstatou. Jsem taky velká snílka a idealistka a přála bych všem lidem, aby přijali sami sebe, aby žili v sebedůvěru, sebeistotu, žili v sebepřijetí, sebehodnotě a hlavně ve své autenticitě a lásce sami k sobě. Díky tomu, že jsem hledala cestu, jak vyléčit svou mysl, tělo a duši, jsem mohla začít pomáhat ženám na jejich cestě v rámci endometriózy, sebehodnoty a různých životních témat na profilu, který jsem si založila na začátku na sociálních sítích, kde jsem začala dávat vědět o svým příběhu a o endometrióze, tenkrát se to jmenovalo Eva ženám. A postupně jsem si ten profil přejmenovala na Cyklus ženy, kdy dál pomáhám ženám, ale v rámci těch svých zkušeností se moje praxe rozšířila i na muže, proto vznikl i tento profil. Takže se věnuji právě práci se ženami, ale i s muži. V rámci ať už uzdravování nějakých nemocí nebo nějakých programů nebo přesvědčení v rámci nějakých životních témat, který majdou proti sobě. To znamená, že se nevěnuji jenom tématu zdraví jako takovýho, ale pro mě to zdraví znamená i psychický zdraví, to znamená, že když třeba klient potkává neustále stejný typ žen a právě třeba nějaký toxický vztahy a chce se z toho vymanit, chce se z toho dostat, protože my si vždycky přitahujeme partnery a nebo okolnosti, nebo situace do toho života takový, který nám potvrzují nějaký náš program, tak se na to podíváme na vstupní konzultaci, kde mi klient vyplní podrobný dotazník ohledně toho, co chce řešit. Potom v rámci té vstupní konzultace probereme všechny souvislosti a právě to, kde to může pramenit, v rámci minulosti dětství nebo nějakých autoric z toho dětství. A potom ten klient dostává ode mě na e-mail seznam témat, který by bylo dobré tam porovnat. A na základě toho se domlouváme na zpracování těch témat na té hlubší úrovni toho podvědomí v rámci právě metafyzické anatomie. Tato metoda je vlastně na traumatu založená metoda, kdy my léčíme nějaký ten nefunkční program nebo prožité trauma nebo bolístku nebo křivdu z minulosti, bez nutnosti si tím zážitkem znovu procházet. Zároveň se tam pracuje i s tělem, to znamená, že ty bloky, když máme uložený ty nespracované emoce v tom těle máme nedokončený vlastně to trauma nebo ten prožitek, to znamená, zažívali jsme tam nějaký negativní emoce a nemohli jsme je projevit směrem ven nebo tak, jak jsme potřebovali, tak se nám někde zasekli v těle. A v téhle metodě, tím, že je to meta fyzická anatomie, tak se zpracovávají právě i ty bloky v tom těle, tomu člověku se pak hodně uleví. A co se týká třeba životních témat, tak tam jsou ty posuny patrný už třeba po první konzultaci. Ti klienti už navnímávají ty změny ve vztahu k tomu, jak oni se cítí. A třeba i v rámci toho okolí, že na ně začíná jinak reagovat. Což je super, protože na rovinu řekněme si, že náš mozek miluje důkazy. A tohle je krásný důkaz. Já vždycky říkám, že to, jestli máme něco skutečně změněného, nám vždycky prověří naše emoce a reakce těla, ty naše instinkty nebo to, jak se cítíme v tom těle. To znamená, když mám nějaký blok nebo jsem naštvaná na já nevím, tchýni a 14 letně rozčiluje, když tam jedu, tak najednou, když se změní, přeprogramuje se vlastně ten program, narovnají se ty emoce a já tam jedu, a tak najednou já očekávám, že ty negativní emoce zase přijdou a on tam nejsou. Takže v momentě, kdy tam přijde jiná emocionální reakce a já fakt cítím ten klid tak vím, že je to skutečně změněný. V momentě, kdy mě to zase rozhodí, kdy tam přijedu, tak jakákoliv metoda, kterou jsem používala, byla jenom překrývací. Já chvilku můžu mít pocit, že je to dobrý, že mi to pomohlo. Ale když jsem znova vystavená na té situaci, tak se mi znova zapne ten bolavej čudlík, to znamená, že to není zpracovaný. Nebo někdy jsou to i reakce toho těla. Mám třeba stažený žaludek, nebo pocit na zvracení, nebo knedlík v krku. Nebo chtěla bych nejradši z té situace utéct, nebo nejradši bych někoho zmlátila, nebo mám paralýzu. Tak podle toho poznám, pokud ta reakce toho těla zase přijde, že to není dostatečně zpracovaný. Proto je právě i tahle metoda obrovským přínosem v rámci léčení nemocí. Proto v momentě, kdy tam vlastně dokončíme ten nespracovaný proces v tom těle, uvolníme ty bloky, rozpustíme je, ten klient cítí i během toho sezení, že se mu fyzicky v tom těle ulevuje, tak pak je krásný pozorovat i ty změny právě v rámci i toho těla. Takže mám obrovskou radost, že ta moje cesta, kterou jsem na začátku vnímala nějakým způsobem negativně, že mi do života přišla nevylečitelná nějaká nemoc. Tak zároveň jsem na sebe hrdá a jsem ráda, že jsem k tomu přistoupila podle toho, jak jsem to cítila. Když jsem nevěděla na začátku, že ta cesta sdílení mé nemoci mě dovede k tomu, že budu vlastně průvodky dní na cestě ke zdraví, a jsem za to opravdu vděčná a je mi ctí, že můžu provázet lidi na cestě ke zdraví a zároveň je učit metody, jak se sebou pracovat tak, aby mě ideálně nepotřebovali a aby se uměli léčit sami. Protože my to všichni umíme, jenom nás to nikdo nenaučil. To, co já s klienty dělám, je, že zpracujeme ty hlavní bloky a já je zároveň učím právě ty techniky na to, aby s těmi tématy uměli pracovat sami, aby si uměli zpracovávat negativní emoce a aby si uměli pomáhat vlastně sami, mě ideálně nepotřebovali, protože v té chvíli vlastně my děláme z té neoci tu moc. Na závěr bych chtěla říct, že se snažím inspirovat svým příběhem, ale nedoporučuju nikomu ho kopírovat. Zároveň jsem takový jako předvoj. Já vždycky říkám, že já to vyzkouším, projdu si nějakou cestou a může to být pro někoho inspirativní i v rámci toho, jak nedělat stejný chyby třeba jako já. A hlavně, co doporučuju, abyste se nechtěli měnit. Protože ta cesta k sobě a ke zdraví skutečně vyžaduje nějaký změny v životě, ale ne, abychom se my měnili, jak to často vnímáme. Ale skutečnost je taková, že my vlastně se potřebujeme od toho, jak nejsme sami v sobě v souladu, dostat právě k té své podstatě, k tomu souladu a sami k sobě, k tomu svýmmu pravýmu já. A to je ta změna, ale neznamená to, že já musím být jiná. Tam jde jenom o to se vlastně přijmout taková, jaká jsem, a začít vlastně žít tu svou autenticitu. Já jsem důkazem toho, že je možné dojít od nízkého sebevědomí, šikany, toxických vztahů, nevylečitelné nemoci až k sebevědomí, sebepřijetí a zdravým vztahům. Povímám o svých držkopádech a co jsem udělala proto, abych se zase zvedla, nic nelakuju na růžovo, i když růžovou miluju. Prostě nerada prvním duhu a karamel, ale sdílím se taková, jaká jsem. A tohle je můj příběh.