#03 Jak jsem si vyléčila NEVYLÉČITELNOU nemoc

„Chtěla jsem umřít… protože jsem chtěla, aby ta bolest konečně zmizela.“

Jo. I takhle vypadala část mojí cesty.

V dnešní epizodě mluvím úplně otevřeně o tom, co se dělo před diagnózou , během ní i po ní. Bez přikrášlování. Bez motivačních keců typu „stačí myslet pozitivně“. Protože když několik hodin brečíš bolestí na posteli a chce se Ti zvracet, tak je nějaká pozitivita fakt poslední věc, kterou chceš poslouchat.

Sdílím:

– jaké to bylo, když mi doktoři nevěřili
– proč jsem odmítla hormonální léčbu
– co mě psychicky zlomilo nejvíc
– proč jsem se bála, že už nikdy nebudu normálně žít
– jak jsem se roky snažila „spravit“ sama sebe
– i to, proč dnes považuju nemoc za jeden z největších darů svého života

Mluvím i o tom, jak moc se naše tělo podepisuje pod potlačené emoce, nevyřčené věci, přetížení, trauma a roli „té silné“, která všechno zvládne.

A taky o tom, co se změnilo, když jsem přestala bojovat s nemocí.

Tohle není návod na zázračné uzdravení. Je to syrový příběh ženy, která si prošla bolestí, strachem, beznadějí… a postupně našla cestu zpátky sama k sobě.

Pokud právě procházíte něčím těžkým, možná v tom najdete naději.

A nejste v tom sami. ❤️

Sleduj mě a uč se různé techniky:

Na mém IG @vedome_uzdraveni najdeš spoustu tipů na SOMATICKÉ TECHNIKY: https://www.instagram.com/vedome_uzdraveni?igsh=MWxjNDJlMXpuNWEzaA%3D%3D&utm_source=qr 

Zde je odkaz i na IG @cyklus_zeny, kde se věnuji tématu endometriózy: https://www.instagram.com/cyklus_zeny?igsh=MTZsNTdsNmw4OTRrYQ%3D%3D&utm_source=qr

Transcript

Copy

SPEAKER_00 0:02

Vítám vás u další epizody podcastu Vědomé uzdravení. Za mikrofonem má zdraví Eva. A dnes budu mluvit o tom, jak jsem si vyléčila nevylečitelnou nemoc. Zažila jsem obrovské bolesti až takový, že jsem chtěla umřít. Chtěla jsem nemít bolesti a kdybych umřela, tak by ty bolesti zmizely. Ano, i tohle jsem v určité fázi své cesty ke zdraví zažívala. A je podle mě důležité nazývat věci pravými jmény a nelakovat nic na růžovo. Takže jak jsem se uzdravila a jak jsem došla k uvědomění, že je moje nemoc vlastně dar. No, byla to dlouhá cesta. Pojďme se na to podívat od začátku. Na to, abyste pochopili všechny souvislosti, tak je potřeba se podívat na tu historii v rámci těch nemocí, protože jsem si uvědomila, že každá z těch nemocí nebo z těch náznaků těch nemocí se mi už tenkrát snažila něco říct, ale já jsem na to nereflektovala a proto to tělo přidávalo. V 19 letech jsem si prošla konizací těložního čípku kvůli nálezu nějakých předrakovinových buněk. V roce 2013 jsem vybrala 9 krabiček antibiotik střídali se mi, aniž bych měla partnera, gynekologické záněty a angíny. Ve 25 letech jsem čekala na výsledky a měla strach z rakoviny, protože jsem zažívala krvácení při sexu. Ve 30 letech mi přišly i bolesti při sexu a bolesti pod bříšku i mimo menstruaci. Ve 32 letech jsem dostala na základě laparoskopické operace diagnózu nevylečitelné endometriózy, která sice není rakoviná, ale trochu se tak chová. V těle rostou endometrický cysty, můžou se uchytit na kterýmkoliv orgánu prodůst do něj a trvalého poškodit. Je to životu nebezpečný. V Americe, co vím, na to jedna žena třeba i zemřela. Není radno to podceňovat. Říkám, že endometrióza je podobná rakovině. Myslím to tak, že v těle rostou útvary, které doktori sice umí odoperovat, ale endometriózu jako takovou vyléčit neumí. Endometrióza způsobuje extrémní bolesti, ze kterých může žena až zvracet, bolesti se můžou objevit kdykoliv, je to extrémně vyčerpávající. Podepisuje se to na psychice a pro spoustu žen je extrémně těžký s tím žít. Ženy, které už rodili a endometriózu mají, popisují endometrický bolesti jako horší než porodní a některý z nich ani nevěděli, že rodí, protože ta bolest nebyla tak velká. Endometriózu přitom má jedna žena z deseti, což je obrovský číslo. Přitom se o téhle nemoci velmi málo ví, velmi málo mluví, ano, vznikají nový výzkumy, posouvá se to, ale pořád to není důležitý a prioritizovaný téma. Když teda žena dostane takovou diagnózu, co teda má dělat, jak se k tomu má postavit? Jaká byla moje cesta? Co pro mě bylo těžké, jaký kroky k vyléčení jsem udělala, jak je možné, že žiju už 10 let bez nálezů a příznaků endometriózy a považuji se za zdravou, jaký fakt upy jsem zažila na své cestě, proč jsem se bála, že se mi endometrióza vrátila, a jak jsem všechno překonala. Dokonce jsem na konci epizody shrnula v deseti bodech ty nejdůležitější pointy na cestě ke zdraví, který já jsem pochopila. A upřímně doufám, že tahle epizoda bude pro vás přínosem, a že může být třeba i hezkou motivací a inspirací na té vaší cestě. Tak jak jsem už zmiňovala, tak v 19 letech jsem byla na konizaci toho diložního čípku kvůli nějakým předrakovinovým hodnotám. Tehdy vlastně mi řekli, že se to odoperovalo, že se seříznul ten čípek, že budu chodit jednou za půl roku na kontroli a že to bude v pohodě a tak to i bylo. Ve 25 letech jsem ale měla opět gyekologické problémy. A tam jsem vlastně měla krvácení při sexu a nevědělo se vůbec, proč se to děje, co to je. A já jsem čekala 14 dní na výsledky s tím, jestli to náhodou není rakovina. A to byl zásadní moment, protože jsem si představila, co kdybych tu rakovinu měla. A mě napadlo, což bylo neskušně zajímavý, že by se mi ulevilo. Uvědomila jsem si, že pro mě ten život hrozně těžký. A řekla jsem si, že bych to měla změnit, že bych měla začít víc odpoívat a to jde. No, výsledky ale dopadly dobře, a já jsem na to postupně zapomněla, a zase jsem si jela to svoje. No jo, jenomže, kolem 30 let mi začaly bolesti při sexu, pak bolesti pod obříšku i mimo menstruaci a já začala chodit po doktorech vlastně a kteří se na mě dívali jako na blázno. Což pro mě na tom začátku bylo nejhorší vlastně před tou diagnózou, že mi doktoři nevěřili ty příznaky, že měli tendence to zlehčovat. Ono totiž šlo o to, že na gyekologii tam ani jeden doktor nic neviděl. Já jsem zkoušela víc doktorů, na ultrazvuku tam nic nebylo, byla jsem na kolonoskopii, gastroskopii, tam taky nic nenašli, protože jsem měla velký problémy s trávením a přišlo mi divný, že když mám trávící potíže, že by to byl gynekologický problém. Nakonec jsem ale šla na laparoskopii, což byla ještě poslední možnost, a na té laparoskopii jsem byla v červnu 2016. Zajímavý moment tam byl v momentě, kdy jsem byla na předoperačním vyšetření u někýho jako primáře a měl to být specialista na endometriózu. No, ale úplně to nebylo dobrý, protože on mi tam řekl, že teda jako kdyby to bylo něco špatně, že by mi vzali i ty vaječníky. A já prosím. Jako pro mě to byl šok a měla jsem tedy výhodu, že už jsem jako delší dobu chodila po těch doktorech a už jsem se učila jako umět se postavit sama za sebe. A mně to fakt vytočilo, protože víte, kolik je žen, kterým řekli, že mají zajizvaný vaječníky, že pravděpodobně nikdy nebudou mít děti a oni ty děti mají. Nehledě na to, že mi vůbec nevysvětlila a neřekl, co vaječníky mají za funkci třeba, jako že se tvoří hormony, že tím, že by mi vzali vaječníky, tak vlastně bych byla v přechodu, protože by se mi netvořily ty hormony a tak dále. Ale jak už jsem byla zvyklá se umět stavět za sebe u těch doktorů, tak jsem se na něho podívala a řekla jsem. Pane doktore, tak aby jsme si rozuměli. Vy máte ode mě povolení se dovnitř pouze podívat a ošetřitu endometriózu, pokud tam bude. A pokud tam bude cokoliv jiného, cokoliv jiného, tak mě zavřete, probudíte mě, řeknete mi, co tam je, a až pak se budeme bavit o tom, co se bude dělat s tím, anebo nebude. Aby jsme si dobře rozuměli. A já jsem nakonec k němu nešla na tu operaci, protože jsem tam absolutně necítila důvěru. A to si z toho taky odnáším, že mám právo na to si vybrat doktora. A nedoporučuju chodit k někomu, komu nevěříte, protože dneska, jak už i rozumím těm souvislostem, tak je extrémně důležitý, s jakým nastavením vy i do té nemocnice jete, jestli věříte tomu doktorovi nebo ne. Protože i ta rekonvalescence je velmi důležitá. Hodně tam záleží na tom, jak vy se v té rekonvalescenci cítíte, už s jakým nastavením jete do té nemocnice a tak dále. Takže jestli byste si z toho mohli něco odnést, tak je to určitě to, že máte právo si vybrat doktora. No, pak jsem tedy na tu operaci šla k jedné doktorce, ke které jsem cítila tu důvěru, a proběhla ta laparoskopie úplně v pohodě, celý ten průběh i potom, jakože dobrý, nebylo to úplně příjemný, ale relativně v pohodě. Já jsem hned po té operaci začala chodit a myslím si, že na to, jak to někdo občas prožívá, tak já jsem ten průběh měla velice dobrý. No jo, a tak mi dali tu diagnózu, na jednu stranu se mi uhilo, že konečně vím, že moje příznaky mají nějaké vysvětlení a že nejsem blázen. Ale zároveň přišel strach, že co budu dělat, protože ten název té endometriózy, já jsem o tom nic nevěděla, já jsem to neslyšela, žádný moc informace o tom tenkrát nebyly. A bylo to fakt náročný. Když jsem přišla k jiné doktorce, než mě operovala, na konzultaci po té operaci, tak ona mi řekla, že endometrióza může způsobovat až neplodnost, že bych měla mít co nejdřív děti já neměla v té době partnera, tak jsem se jí ptala, jestli si mám nechat natisknout na tričko nějaký nápis, hledám chlapa nebo potenciální otce, a nazáda značka zpěcha, nebo jako jak to mám udělat. Ona úplně neměla pochopení pro můj humor, ale nevadí. Dál mi řekla, že vlastně by mi na to napsala hormony, které budu brát v kuse, a vlastně, že se zastaví menstruace, a že to je lék. A já jsem se jí ptala říkám, no dobře, a když to teda budu brát, tak se vyléčím jako vyléčí to tu endometriózu. A ona no, jako mělo by, a nebyla si tím úplně jistá. A ve mně to vyvolalo velké pochybnosti. Ale já jsem nevěděla, o co goužlo. Já jsem si myslela, že teda dobře, jsou to dokteři, asi by měli vědět, co dělají a tak. No nicméně jsem si odnesla ty hormony. A když jsem si pak měla vzít první ten prášek vlastně první den menstruace, tak jsem začala brečet. A to byla hodně zajímavá reakce toho těla. Mě to zaskočilo. Já tedy nejsem člověk, který by četl příbalový letáky, protože si myslím, že si člověk taky může spoustu věcí sugerovat. Ale na základě této zvláštní reakce jsem si teprve přetetla ten příbalový leták a začala jsem hledat v diskuzích o tom nějaký informace, na základě kterých jsem si potvrdila, že ty hormony brát nechci. Ale chci jenom upozornit na to, že tohle byla moje cesta. Já tohle nikomu nedoporučuju, naopak spolupracuju třeba právě i s klientama, kteří jsou na léčbě a my vlastně tam pracujeme na těch spouštičích nemoci, aby postupně se cítili líp a třeba někdy v budoucnu mohli ty dávky snížit nebo postupně vysadit. Respektuju přístup úplně každýho. Můj přístup je ve vztahu k tomu takovej, že žádný extrém není dobrý. Když odmítáme jednu nebo druhou stranu, ať už je to klasická medicína nebo alternativa, tak jdeme v nějakým směru proti sobě. Já rozhodně nejsem proti doktorům, nejsem proti lékům. To je velmi důležité, aby tady zaznělo. Protože samozřejmě ano, věnuju se psychosomatice, ale to neznamená, že jsem vyhraněná. A spousta lidí si myslí, že to tak je, protože jsou zvyklí na to, že ty lidi to většinou takhle mají. Ale já to mám jinak. Já vlastně k tomu přistupuju tak, že já, když cítím, že mám nějaký léky brát, tak já je normálně beru. Ale podpořím to i na těch ostatních úrovních. Ten můj přístup je k tomu úplně jiný. A místo toho, aby mi ta nemoc trvala tady tři čtvrtě roku, jako někomu jinému, tak já si to dokážu zkrátit na to, že mi to třeba trvá nějaký ty příznaky týden a do měsíce je to úplně vylečený a vymizí to. Za mě jde vždycky o rovnováhu. A rovnováha nikdy nebude jenom na jedné nebo jenom na druhé straně. Rovnováha bude vždycky někde uprostřed. A v té době, kdy já jsem dostala tu diagnózu, tak musíte pochopit, že tenkrát o endometrióze nebylo moc informací, nebylo tolik informací jako teď. Občas jsem našla nějaký diskuze a tomu tématu se věnovalo velmi, velmi málo žen. Tím, že se nevědělo a stále neví, jak endometrióza vzniká, tak vlastně doktori neví, jak ji vyléčit. Ty hormony, kterými ta doktorka nabídla, jsem později zjistila, že oni tu endometriózu právě neléčí, ale mají ji zastavit nebo zpomalit. No a jsou i ženy, které i přesto, že ty hormony brali, tak v nich třeba endometrióza rostla dál. Ve většině případů jí to ale zastaví, jsou tam ale ale. Protože jsou tam potom při zastavení menstruace projevy menopauzy, je to umělej přechod. U někoho dochází k přibrání na váze, změny nála, jsou tam velký výkyvy většinou, může tam být padání vlasů nebo naopak ochlupení se objevit v částech těla, kde to fakt jako nechcete. A tak dále. Takže je to skoro prašť jak uhoť. No, a když jsem teda začala brečet, zjistila jsem ty informace a když jsem si měla vzít ten první prášek, tak jsem si vlastně jenom potvrdila, že tohle nebude moje cesta. No, takže co s tím? Supermožnosti. Takže braní hormonů a mít všechny příznaky menopauzi strašný. Jo, to nechcete prostě. Navíc neexistuje ani garance, že to pomůže. Za další neexistuje ani léčba jako taková. Co mi teda zbývá? Žít v bolestech, brát léky od bolesti, s čímž si odrovnám játra, nebo když budu úplně v prdeli, tak si nechat napsat antidepresiva, což spousta ženometriózů má, a chodit pořád na reoperace. Takový vyhlídky, to fakt jete jako chcete, to je výborný. A tam přichází totální bezmoc a strach, a nevíte, co s tím. A je to fakt těžký. No, takže já jsem si prošla všemi stádi smutku a některý z nich se mi i opakovaly. A každá ta fáze trvala klidně i několik měsíců. Já tady o tom mluvím takhle jako v pár minutách v podstatě, ale pro mě to bylo 10 let života. Takže musíte to brát s rezervou, že každá z těch fází trvala klidně několik měsíců nebo klidně rok. A ve zkrátce je pět stádií smutku. První je popírání, pak je nějaký hněv, pak smlouvá, pak přichází následně deprese a až potom třeba nějaké smíření. Na tom začátku, tedy po té operaci, jsem nechápala, co se mi děje a popírala jsem to. Říkala jsem si, že to bude dobrý, že to nebude přece tak hrozný, a o té diagnoze jsem nic moc nevěděla a věřila jsem, že mě dokteři vyléčí nebo že budou vědět, co s tím dělat. No, po fází popírání přišla fáze totálního nastrání a hněvu. Proč zrovna já? Myslím si, že tuhle fázi asi prožije fakt jako každý s nějakou diagnózou. Měla jsem pocit, že je to nespravedlivý. Spadla jsem do role oběti, měla jsem strach a nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem nasraná na celý svět. Pak přišla fáze smlouvání, snaha získat kontrolu nad situací a zvrátit nepříznivý vývoj. Tady jsem tenkrát podle mýho názoru, jak jsem to tehdy vnímala, jsem se zdravě nascala a řekla si, že těm doktorům ukážu. No, tak vy tvrdíte, že je to nevelečitelná nemoc, tak já vám ukážu, že to jde. No a začala jsem s tou nemocí bojovat. Ten boj trval docela dlouho, byla jsem hodně ve výkonu a myslela jsem si, že hlavou prorazím zeď a že to všechno zvládnu a že to v úzovkách urvu. Následně přišla ale fáze deprese, smutek, vyčerpání a totální pocity bezněje. Byla jsem absolutně unavená z toho, že nic nepomáhá. Mila jsem na tradiční čínské medicíně, kineziologii, biorezonanci, chodila jsem na psychoterapii, změnila jsem stravu, zavedla si netoxickou domácnost i kosmetiku a dekorativku, zkoušela jsem léčitelé a prostě co šlo. A žádné velký posuny tam nebyly. Tak jsem hledala to řešení, zkoušela jsem, co se doporučovalo, ale nic nepomáhalo. Protože jsem hledala to řešení venku a ono nepřicházelo. Až později po nějaké době přišla ta fáze toho smíření. Já si myslím, že ty fáze toho boje, nasrání, zároveň toho vyčerpání, té deprese smutku se mi tam hodněkrát zopakovaly. Až mohlo třeba po několika letech přijít teprve nějaký smíření, že přijímám to jako nezměnitelnou součást svýho života. Rozhodla jsem se převzít odpovědnost za svůj život i za svou nemoc. A konečně jsem to nějakým způsobem pochopila a porozuměla tomu, když jsem si tedy prošla tou první fázi, kdy jsem prozřela, tak jsem došla k fázi hněvu a zde jsem si kladala otázku, proč zrovna já. Rozhodla jsem se, že budu bojovat s tou nemocí. Neměla jsem moc ve svých rukou. Vemte si ten hezký příměr, nevím, jestli to tam slyšíte. Ne moc. A já jsem cítila bez moc. Nemoc bez moc. Je to role oběti a litovala jsem se. Měla jsem strach a nevěděla, co dělat. Pak jsem zažívala odmítání role oběti nechtěla jsem jí a pak jsem pochopila, že ale ta cesta je úplně na opačné straně, a že si vlastně potřebuju dovolit být oběť. Hrozně divná věc. Ono to zní fakt divně, ale já jsem si jí potřebovala dovolit ale jinak než se lítovat. Dovolit si být slabá, zranitelná, umět si říct o pomoc, dovolit si se vlastně zhroutit. A nakonec mi došlo, že je to skrytá touha po pozornosti já jsem zoufále toužila, aby mi někdo pomohl, aby mě někdo zachránil a dal mi vlastně tu pozornost. A já mám pozornost nedohojenou s dětství. Takže jsem věděla, že na to téma se budu muset podívat. A to jsem pochopila až později. Tady jsem věděla, že vlastně tím, že se bráním, těm svým emocím, který jsem ale cítila, já jsem třeba cítila tu bezmoc a to zoufalství, a nechtěla jsem si dovolit se zhroutit a být slabá a zranitelná. Ale pak jsem pochopila, že čím víc se tomu bráním, tím díl to prožívám. Cesta byla totiž ty emoce si začít dovolovat a plně prožívat a mentilovat je směrem ven, vyhazovat je z toho nervového systému. Já jsem sice cítila hněv třeba, ale držela jsem si ho v sobě. Cítila jsem tu bez moc a líítost, ale bála jsem se to pustit ven. Jako takhle občas jsem si pobrečila, ale když jsem k tomu přistupovala tak, že jsem si to dovolila plně a říkala to třeba i na hlas, jo. Pojď do mě smutku, pojď ven, jo, teď tě vyhodím ven. Tak to bylo něco úplně jinýho. Já jsem si to plně prožila a teprve jsem se začala opravdu cítit líp. Ta úleva přišla mnohem dřív. No, a až později jsem teprve pochopila. Třeba, že roli oběti bylo v mým případě si právě potřeba. A uvolnit se do toho, že jsem pořád ta silná, co všechno zvládne, a že potřebuju, abych mohla být slabá a zranitelná, a aby se taky jednou někdo postaral o mě, že si potřebuju dovolit to, co nejvíc odmítám. Ale bylo to těžké období, které trvalo taky nějakou dobu. Taky jsem samozřejmě řešila takové ty praktické věci, co teda budu dělat. Mít nebo nemít děti. Nechat si zamrazit vajíčka nebo mít děti sama. No, když jsem potom zjistila, co bych musela absolvovat, abych si víčka mohla nechat zamrazit, že bych musela do sebe píchat hormony, tak jsem věděla, že tohle není moje cesta a že do toho prostě nejdu. Já jsem vlastně nikdy nevěděla úplně, jestli chci nebo budu mít někdy děti. Ale mě hrozně štvalo, že mi někdo říkal, že nebudu moct mít. Mě to přišlo, jak kdyby někdo rozhodoval o mým těle, o tom, jak to budu mít. A já jsem to nechtěla. I když jsem nevěděla, jestli chci mít děti nebo ne, tak jsem chtěla vědět, že si o svým těle můžu rozhodovat já a že mě nikdo nebude říkat, jak to bude. No a takže ano, takže i tohle téma jsem samozřejmě řešila. Protože i když nevíte, třeba, jestli budete chtít mít děti nebo ne, tak vlastně nepřemýšlíte nad tím, že byste jako reálně třeba úplně neměli. A pořád je tam takový, jakože co kdyby, co když potkám toho pravého. Třeba ty děti bude chtít, tak o tom budeme mluvit a budeme to téma samozřejmě řešit. Proto jsem nad tím samozřejmě i přemýšlela, jak teda k tomu přistoupit. No, takže to nebylo úplně jednoduché období. A ve fázi smlouvání jsem se rozhodla, že se vyléčím sama. Rozhodla jsem se bojovat s nemocí. Šla jsem na to samozřejmě racionálně. Hledala jsem informace a zjistila jsem mimo jiné, například, že funkci buňky řídí mozek. No, takže jsem si řekla: OK, takže to, jak přemýšlíme, formuje vlastně naše tělo, to, jak vypadáme a jak funguje naše tělo, jak fungují naše orgány. Zajímá informace. Pak jsem taky zjistila, že každých sedm let se nám mění kompletně buňky v celém těle. No a tím pádem jsem si odvodila, že je teda možný se vyléčit, že když na tom 7 let budu pracovat, tak je možné si změnit to buněční nastavení tak, že se skutečně budu moct vyléčit. Před tou diagnózou tam bylo ještě spousta dílků do skládáčky, jakože jsem vyhořila v práci, hodně mě to pak unavovalo, vyčerpávalo, měla jsem náročné životní období. Právě v té době jsem vybrala těch 80 antibiotik, střídali se mi záněty v těle a vlastně to pro mě bylo hodně těžký období. A já jsem se rozhodla, že teda skončím s prací a zkusím si to, co jsem vždycky chtěla, a to je žít v cizí zemi. No, a to rozhodnutí, že tam skutečně poletím na ten nový Zéland, přišlo po té diagnoze, že jo? To nám totiž okamžitě mění mindset a řekneme si, na co já čekám. Já tady můžu kdykoliv nebít. Kdykoliv ten život může skončit, no tak jdu udělat to, co jsem vždycky chtěla. No, takže když to zkrátím, odletěla jsem na ten nový Zéland, mimo známý svět. A najednou jsem zjistila, že mi bylo psychický líp a neměla jsem takové bolesti. OK, takže jsem si řekla, že až se vrátím domů, tak budu muset začít chodit na terapii. Bylo to i díky tomu, že od 25 let jsem už přečetla nějaký knížky od Zdenky Jordánové a uvědomila jsem si vlastně hodně věcí o sobě. A občas i nějaký vzorce z dětství, já jsem si potrhávala v těch knížkách. Apsala jsem si já, máma, táta, brácha a tak. Jedna z věcí, která mi taky pomohla, byl tzv. schodový systém, o tom budu mluvit ještě později, kdy jsem si řekla, že je pro mě uvěřitelný, že bych se každý den mohla o kousíček přiblížit k tomu svýmmu vytouženému cíli, k tomu zdraví. No v té době to byla úplně honba za tím uzdravením, což se rovná výkon. Já jsem to nevěděla, že se tohle děje, že tohle dělám. To vím samozřejmě až teď zpětně, když se na to dívám. Kdybyste si poslechli mou první epizodu, toším, že to je první epizoda v podcastu Cyklus ženy, tak to jsem nahrála snad někdy v roce 2018-2019, kdy jsem to začala veřejně sdílet, takže tam vlastně si můžete poslechnout, jaký to tenkrát pro mě bylo, já si spoustu těch věcí nepamatuju. Já to dneska prezentu z té úrovně vědomí, na které jsem, že jo, a dívám se na to vlastně jako zpětně. Takže jsem si přenesla úplně krásně ten výkon do práce na sobě. Kam teda úplně nepatří, jo. Ale já jsem si myslela, že to dělám jinak, že teda jdu tou alternativní cestu. No jo, ale opak byl pravdou, že jo, když si tam přenesete ten výkon, tak neděláte nic jinak. Jenom vlastně ten výkon, který jste dávali třeba do práce, začnete dávat někam jinam. Jenomže po návratu ze Zélandu se stala zajímavá věc a já jsem na tři měsíce přestala mluvit. Mohla jsem si objednat kilo Brambor, ale mě nešlo mluvit o osobních věcech, ani s našimi zpátky prostě s nikým. No a já jsem vůbec nevěděla, proč se to děje. To bylo úplně totální zmatený, vůbec nechápu, co se děje, ale nejde mi mluvit. To bylo taky v době, kdy jsem potom začala chodit na tu psychoterapii, nejdřív to bylo intenzivně, jedno sezení týdně, doteď si nepamatuju, vůbec nevím. Co jsem říkala na tom prvním sezení, jo fakt nevím vůbec. Ale co bylo zásadní, že já jsem se na deset minut potom sezení cítila líp. Takže jsem tam viděla ten potenciál a věřila jsem, že když tam budu chodit, tak se ta doba třeba začne prodlužovat, a že tam zkusím jít ještě párkrát a uvidím, jak se to bude hýbat. No, a to se mi i potvrdilo, a bylo to tak, že se ta doba vlastně toho, kdy mi bylo líp, se postupně takhle prodlužovala. Zároveň to ale taky byla doba, kdy mimo tohle ostatní jsem dělala i ty reální kroky. Změnila jsem stravu na protizánětlivou, přišla jsem na tu netoxickou domácnost, takže čistící prostředky jsem postupně pomalu vyměňovala, až mi to došlo, tak jsem dokupovala jako bio nějaké věci a tak. Samozřejmě přípravky na praní jsem musela kompletně vyměnit, změnit klasickou kosmetiku na pleť, že jo dekorativní kosmetiku. Chodila jsem půl roku na tradiční čínskou medicínu, byla na kineziologii, chodila na biorezonci, taky vždycky to trvalo nějakou dobu. Já jsem to zkoušela třeba tři měsíce, půl roku, abych zjistila, jestli nebo jaký to má efekt. Chvíli jsem taky měla vachový esence, různé doplníky ztravy, všechno možné, co mi kdo doporučil, tak jsem vlastně zkoušela. No, a taky jsem do toho měla intuici velmi silnou, že mám o své cestě s endometriózou začít mluvit, že to hodně nám pomůže a že když to udělám, tak se vyléčím, což racionálně nedávalo smysl. Protože navíc já jsem taky totální technický antitalent, on je vtipný, že já dneska dělám to, co dělám, protože já jsem nikdy nesledovala žádný blogy, já ani nejsem klasický uživatel sociálních sítí. Já moc neskroluju, mě to nebaví. Já prostě ráda ten obsah tvořím, ale nejsem moc takový ten klasický uživatel. Takže jsem o tomhle nevěděla vůbec nic, nebo téměř nic. Já když jsem odlítala na nový Zéland, tak jsem se tenkrát dívala, protože jsem si říkala, že bych si z toho natáčela nějaký videa. A nějak jsem věděla, že se tím třeba někdo živí. Tak já jsem si našla dvě, tři videa na YouTube, na to jsem se podívala, jak to ty lidi dělají a že bych třeba to mohla dělat taky takhle. Už když už tam jedu, budou to hezký videa, hezký záběry z té přírody a jak se teda na patě sedí. Když jsem pak byla na Zélandě, tak se mi to nechtělo dělat samozřejmě, a pořád jsme se někde přesouvali, pracovali a bylo by to moc jako náročné. Já stejně nevěděla, jak na to, tak jsem tohle okamžitě zavrhla. Ale když jsem se vrátila z toho nového Zélandu, tak tohle bylo vlastně jediné, co já jsem o blogování nebo vlogování, já jsem nevěděla, co je vlog, co je vlog, jak se to vlastně dělá, nebo jak to asi třeba může někdy vypadat. Ono to tedy asi zní, jako kdyby mi bylo 80. Mně bylo 33 let, ale já jsem tímhle byla úplně nepolíbená. Ale zajímavý bylo, že jsem měla tu intuici, že si mám založit ten blog, s tímž mi potom jedna blogerka pomáhala Vedonka, ona měla profil dřív víc, teďka se to nejak jinak, nespomenu si. Ale to mi hodně pomohlo tenkrát, a já začínala na Instagramu, to vás pobaví. Takže já jsem jako nechápala, když začali storička, já jsem nechápala, proč tam lidi píšou tolik textu. Když to jako nestihnu přečíst. Už jsem teda věděla, že když kliknu doleva na tu obrazovku, takže se to jako vrátí. Takže furt klikala doleva, aby se to vracelo. Až pak někdo třeba po dvou měsících ho vysvětloval někde ve storičku, že na to musíte podržet prst, abyste si to zastavili. Tak jsem měla ten aha moment. Říkám, a jo, ok, dobře. Takže takhle dobrý. No, takže to byly moje začátky, ale jak vidíte, i tak to jde prostě. Asi nějak tak. Každopádně bylo velmi zvláštní, že já tady tu intuici měla, ale vlastně jsem dodnes obrovská tomu, že jsem to poslechla, tu intuici, protože ona byla velmi silná. A nevím, jestli to znáte, kdy máte nějakou intuici, ale ta hlava racionálně vám říká, že to je blbost, že to je nesmysl. Teď vám tam vymýšlí ty různý důvody, proč to je blbost, vy to racionálně víte. Ale ta intuici je tak silná, že vy to musíte jít udělat, protože jinak ten pocit nezmizí, že to je, kdyby vám někdo neustále kloval do hlavy, jo, jako byž to udělat, byž to udělat, byž to udělat. A je to hrozně nepříjemný. Víte si, že vás někdo bude furt šťouchat prstem, třeba do ramena. A tak vy prostě pak nakonec jdete a uděláte to, protože víte, že se vám nějakým způsobem vlastně jako uleví, no takhle to tenkrát bylo silné a já to nakonec fakt musela zrealizovat. No a teď jsem za to samozřejmě vděčná. A až později jsem pochopila v rámci téhle fáze, že ano, já jsem na to šla racionálně a třeba jsem změnila tu stravu. Byl to první nějaký krůček do skládáčky. Tenkrát mi to gyekološka poradila, já mám skvělou takovou lehce alternativní gyekološku. A ona mi v tomhle z tom hodně pomáhala. Bylo to důležité tohle udělat i ve vztahu k tomu, abych si vyřešila záněty v těle, který endometrióza způsobuje a hodně se to podepisuje na tom trávení. Ale až mnohem později mi došlo, že pokud nezahojím tu psychiku, tak si tím budu pořád narušovat to fungování těch střef a že proto mi to nepomohlo na tom začátku. Mně to pomohlo vlastně jako na energii, já jsem změnila stravu a začala jsem mít spoustu energie, což bylo super. A věděla jsem, že u toho chci zůstat, kdyby mi to na nic jinýho nepomohlo. Ale pořád jsem ty bolosti měla. Na té bolosti mi to třeba nepomohlo. A teď už rozumím tomu, proč, protože když já změním stravu, ale jsem ve stresu, kdy buď to může být z práce, nebo to může být i z toho výkonu té honby prostě za tím uzdravením, protože tím klademe obrovský tlak sami na sebe. Nebo jsme ve stresu z toho, že změním stravu a musím to dodržovat na 100%, abych neselhala. A když něco udělám špatně, tak vlastně už jsem selhala. A tedy neustále se vytváří kolečko toho stresu. V rámci toho systému toho těla to funguje tak, že se zapne o se HPA jdu do toho módu přežití, zpomaluje se imunitní systém, zpomaluje se trávení, a já si narušuju psychikou to trávení. Třevo patří do nervového systému, když nemám v pořádku střevo, ovlivňuje to mou psychiku, ovlivňuje to moje nálady, ale i obráceně. A celý tady to období změny stravy a všech těch změn, které já jsem dělala v té realitě, tak bylo obdobím velkých výstupů mimo tu svou komfortní zónu a hlavně taky, co bylo extrémně úavné, že já jsem si musela obhajovat ty svoje kroky vlastně před svým blízkým okolím. Já rozumím tomu, že oni to nemysleli špatně, že se třeba báli, že když nebudu brát ty hormony, já nepůjdu tou cestou těch doktorů, že to bude špatný a vlastně asi to mysleli dobře. Ale pro mě to bylo náročné. No a zároveň taky to, že když dám ven to, že mám endometriózu, založím si blok a budu to sdílet, tak najednou to o mě všichni budou vědět. A já jsem nevěděla, jaký na to budou reakce. Bylo to v době, vlastně, kdy se tyhle témata ještě úplně tolik nesdílely veřejně. Jako takhle, dneska už sdílí svou diagnozu kdedo, ale před těma deseti lety to tak úplně nebylo. Sdíleli to jenom nějakí odvážlivci, no nebo tak jsem to aspoň jako vnímala já, protože nejsem ten klasický uživatel, takže chápeme se. No, doteď moc na sociální sítě nechodím ve smyslu, že bych právě ty věci úplně sledovala. Mě baví, jak jsem říkala, to tvořit, ten obsah. A taky si musíte uvědomit, že já jsem do toho chodila do práce. Já jsem zavádila všechny tyhle změny a do toho jsem chodila do práce. Ono to zní jednoduše, ale tohle všechno v životě změnit a nastavit si. Tak to trvalo minimálně rok, já jsem vlastně šla do práce, do toho jsem si vařila, měnila stravu, do toho jsem si měnila ty ostatní věci, do toho jsem si založila blog, do toho jsem začala sdílet nějaký videa, do toho mi začala psát vlastně spousta žen, takže tam byla hodně komunikace s ním a bylo toho hodně. Pak jsem na psychoterapii, na kterou jsem vlastně celkově chodila tři čtvrtě roku, kdy nejdřív to bylo jednou týdně, po půl roce jsme začali ty intervaly prodlužovat. Tak jsem si dokázala pojmenovat potom, už kde tu v životě proti sobě a že si musím vlastně vyřešit nějaké bolístky z toho dětství, ale jak. Jak to mám tedy změnit? Věděla jsem, že na prvním místě si musím začít řešit vztah s státou, to byla nějaká první fáze. Byve se říká, že prvního si řešíme toho jednoduššího rodiče. No, i tak to bylo jako velmi těžký. No, ale pak to teprve přišlo, ta máma. A mšlo, že to ženství, o kterém se mluví v souvislosti s tou endometriózou, je tedy i moje téma kvůli tomu vztahu s tou mámou, který jsem si myslela, že je naprosto skvělý, že jsme kámožky, že to je super. No, tak jsem potom prozřela, že vlastně jsem měla úplně zkreslený pohled na to svoje dětství a na nějaký věci, že tam mám nějaký bolístky a že se na to taky budu muset podívat. Protože někdy, když se mluví o nějakých souvislostech s nějakým tématem ve vztahu k nemoci, tak my máme pocit, že se nás to netýká. No, většinou nejsme ještě jako připraveni na to úplně třeba vidět. Ono to někdy přijde pozděj. A já jsem nechápala, jak se furt mluvilo, endometryho za ženství, že jsem si říkal, tak co, tak jsem žena, nebo nechápu prostě, jo, já jsem dobrý, tak jsem více v mužské polaritě, protože jsem hodně v tom výkonu dobrý, našiv a Orkohlic, jo, chápu dobrý. Ale nechápala jsem úplně tu podstu toho ženství, protože jako nás to nikde nenaučil, nám nikdo neřekl, co to znamená jako ženství, nebo že to může souviset s ženskou rodovou líní, tak nějak jsem to tušila, že asi jako jo, my tam máme přerušený vztah máma a dera vlastně v minulosti u babičky, že vlastně tu dceru vychovávala její babička a ne máma. Takže nějaké věci jsem tušila, ale nevěděla jsem, až jaký je to průser. Dokud jsem neměla ten moment toho proření a toho uvědomění, kdy jsem tři hodiny seděla na posteli brečela. A teprv se mi otevřelo to vědomí a teprv mi ty souvislosti a ty všechny uvědomění začaly chodit. No a tak já jsem si díky té psychoterapii nějaké věci už uvědomila, ale nevěděla jsem, jak to změnit. Tak jsem začala pátrat a začala jsem zkoušet nějaké různé metody. Ale k tomu se samozřejmě dostanu později. Když neustále děláte ty kroky na cestě ke zdraví, bojujete s tou nemocí a je to honba za tím vyléčením a nepřichází úplně ty výsledky, tak je to šíleně vyčerpávající. Já jsem se snažila k tomu přistupovat tou vědomou myslí, že jo? A šla jsem vlastně jako hlavou proti zdi. Říká se, že hlavou teď neproazí. No, tak já to zkoušela prostě. Měla jsem tedy výhodu v tom, že jsem měla tu gynekološku, která mi poradila třeba změnit tu stravu a co tak většinou pomáhá tradiční čínská medicína, jo, dala mi kontakt, kam jsem potom chodila. Ale já jsem nad tím pořád přemýšlela logicky. Hledala jsem na internetu zkušenosti žen, co, komu pomohlo, a zoufala jsem hledala pomoc z vnějku. Čekala jsem, že to nějaká metoda mě vyléčí nebo že nějaký léčitel mě vyléčí. A to je zásadní kámen úrazu. Byl to boj a byl to výkon a byla to honba za zdravím. Bylo to hledání na principu pokus omyl vlastně. Byly to ale taky potoky slz ze zklamání, byla to často beznaděj a pocity marnosti. Až to došlo do fáze smutku, kdy jsem to měla chuť vzdát a v beznaději vlastně, že to jako nepomáhá. Ta tam byla asi jako nejhorší, byla to vlastně bez moc a beznaděj. No, a taky vám všichni říkají, že musíte být pozitivní, že musíte myslet pozitivně a že to pak bude dobrý. Hlavně si to nesmíš tak brát. No jo, tak se o to nějakou chvíli snažíte. Děláte ty kroky, motivujete se a pak přijdou zase bolesti. A vás to srazí na kolena. A když jste dole, tak jenom zas tak jako nalusknutí prstu nevyskočíte nahoru. Vy tam musíte zase znovu postupovat po těch malých krůčcích. Vyšrábat se shod po schodu zase nahoru. V téhle fázi vás vysírá kdokoliv pozitivní. Proto spoustu lidí svým přístupem štvu, ale já jsem se vždyckila sdílet i těžký chvíle a realitu všedních dní. Nelakuju nic na růžovo, ale zároveň se snažím ostatní motivovat. Já chápu, že když je člověk dole, takže ho sedou pozitivní lidi. Protože já jsem to měla stejně. Já tomu jako rozumím, proč se to děje. V téhle fázi se fakt nedokážete motivovat. Je to fakt těžký. Je těžké někdy vstát z postele, vyčistit si zuby a nad lidský výkonný na nákup třeba. O tom už vůbec nemluvím. Tohle období je fakt těžký. A já jsem jednou zažila tak velký bolesti, že se mi z toho chtělo zvracet. Trvalo to několik hodin a nepřestávalo to. Pamatuju si, že jsem byla sama na chatě a potom jsem už večerno ležila na posteli se skličenýma nohama, berečela bolestí a vyčerpáním. A nahla zříkala, že chci umřít. Protože jsem věděla, že by ty bolesti zmizely, že by se mi úlevilo, kdybych umřela. Kdo to nezažil, tak to asi nepochopí, a buďte za to rádi, pokud ne. Tahle fáze trvala taky docela dlouho. No, a tak logicky, myslet pozití. V negativních emocích a bolestech úplně nejde. A teď už vím, proč, protože zároveň nefunguje racionální a emocionální část mozku, pokud prožíváme silní emoce. My máme 70 až 100 000 myšlenek za den, kolik z nich je pozitivních? Jak jsme naučení i přemýšlet negativně nebo mít negativní emoce. Pokud se pokouším něco změnit v tomhle nastavení, tak je to velmi těžké. Já se můžu snažit si něco namlouvat tou hlavou, ale bude to jenom překrývání a póza. Tím, že o věcech přemýšlíme, ještě nutně neměníme. Nemyslím to tak, že by to úplně nešlo. Ale pokud mám ve vztahu k tomu, co chci změnit silné negativní emoce, tak mě ty emoce budou neustále držet v tom tématu. Například křivda. Hlavou si můžu namlouvat, že se mě to netýká nebo nedotýká, že nemá cenu to řešit, když se to stalo třeba před 12 lety. Ale pokaždý, když si na tu událost vzpomenu, jsem stejně nastraná. A pak nad tím samozřejmě negativně přemýšlím. Práce s mindsetem je důležitá a jde si tím dost pomoct, ale pokud mám nějaký nespracovaný téma a vzpomenu si na něj, tak si tu událost, která se stále jako by představím. A protože mozek to má zapsaný vizuálně, tak já když si to jakoby představím, tak na základě toho se mi spouští zase emocionální reakce a instinkty těla. To vědomou myslí nejde úplně vypnout, i když bychom to hodně chtěli někdy. Než jsem došla k tomu smíření, tak se mi některé ty fáze opakovaly. Chvíli jsem šla tou cestou. Pak jsem spadla dolů na kolena, znovu jsem se motivovala, zvedla jsem se, znovu spadla a takhle se to několikrát opakovalo. Když jsem například měla strach, tak mi tenkrát pomohlo, že jsem si napsala na velký papír. A ten jsem si vyvěsila potom ten nápis v kuchyni, aby ho každý den viděla. Každý den jsem o kousek zdravější a zdravější. Myslím, že jsem to měla od psychoterapeutky tenkrát. A teď, když si to jako představíte, například v intervalu jednoho roku. Okolik procent věříte, že se můžete každý den uzdravit, když budete tou cestou ke zdraví. A mně tehdy napadlo číslo. To první, co vás napadne vždycky odpověď. Co vás napadlo? Když si představíte rok, o kolik procent věříte, že se každý den můžete uzdravit. Mně tenkrát napadlo 0,01 %. To pro mě byl nějaký uvěřitelný výsledek. Důležité je tam mít vždycky pro sebe uvěřitelný číslo, aby ten mozek k tomu mohl směřovat. No a tohle je třeba dobrá pomůcka v rámci práce s vědomou myslí. Ono je to dobrý vždycky kombinovat. Samozřejmě jsem zažila i pochybnosti o té své cestě, kterou jsem si vybrala několikrát. A plus, když se mi třeba znovu objevily bolesti, tak jsem zažívala takový ten syndrom podvodnice. Přitom jsem potom pochopila, proč se mi to dělo, že vlastně to byla jenom zkouška mé cesty. No, taky jsem se často ztrácela na té cestě, ale nacházela, a nebylo to vždycky jednoduchý. A navíc, tak, jak jsem říkala, jsem si musela všechny svoje rozhodnutí obhajovat před tím nejbližším okolím. Já jsem třeba přijela k našim, oni tam měli zákusky a taťka mi říká: no, tak vždy si dej kousek, to ti přece nic neudělá. On to nechápal. A ani to, jak mě unavuje, si neustále v tomhle nastavovat ty hranice a stát si za svým třeba. Samozřejmě, nepochopení toho, proč nebudu brát hormony, proč si nenechám zamrazit vajíčka. To zastřeba řešila mamka, že nechci mít co má děti a že budu o endometriózově veřejně mluvit, že budu sdílet svůj život a že to je vlastně v pořádku třeba i chodit na terapii a tak dále. Naši to nechápali, nechápali, proč jezdím na pobyty, které mě víc rozloží v té době, nebo proč pořád řeším, proč pořád řeší minulost a hrabu se sama v sobě. Naštěstí jsem ale měla jich podporu třeba v pracovní oblasti, že jsem mohla u nich pracovat ve firmě, protože když mi nebylo dobře, tak jsem mohla zůstat doma a to byla obrovská výhoda. Spousta ženometriozů to řeší, že se při bolestech nedá pracovat. A nikdo to v té práci nechápe. V tomhle já jsem měla fakt velkou výhodu. Takže ano, byly to zestupy a pády, zažívala jsem strach na té cestě, různý emoce nejsem robot. Ale nějakým způsobem tam pořád byla touha přežít a byla silnější. Takže jsem se vždycky zvedla a pokračovala dál. Ono to totiž není o tom nepadat. Ale rozhodnout se, že když spadnu, tak se zvednu a budu pokračovat dál. Ve fázi smíření jsem teprve docházela k prozření a pochopení své nemoci. A co jsem na té cestě pochopila, vám teďka zhrnu v deseti bodech. První z nich je přetí a rozhodnutí převzít odpovědnost za svůj život i za svou nemoc. Konečně jsem to pochopila. Zodpovědnost za nemoc zní divně, ale že jo je takový zvláštní, protože my máme pocit, že se nám nemoc stala přece. Jenže to tak úplně není pravda. My jsme si za ty roky na tu nemoc vlastně zadělávali. Pokaždý, když jsme neřekli svůj názor a polkli ho. Pokaždý, když nám řekli okamžitě se uklidní, nebereč. Pokaždý, když nám řekli, nesíš si to tak brát, tím vlastně říkali, abychom necítili emoce achom je potlačili. No, a my jsme se to naučili. Jenomže kam ty emoce jdou, když je nevyjádříme směrem ven. Vzpomeňte si teďka na nějakou nedávnou událost jo, hádka stchýní s kolegou v práci, s partnerem a tak. Zavřete si oči, vybavte si tu situaci a pocíte tu silnou emoci, kterou jste tam cítili. A nevnímejte si teď svoje tělo. Kam jste si tu emoci v tom těle uložili? A takhle je to pokaždý, když prožíváme negativní emoce a nedáme je ze sebe ven. No, a když už je toho na náš nervový systém moc, tak si řekne, že nás musí nějak zastavit a prostě přijde ta nemoc. Nemoc je totiž podle mě příležitostí se podívat na to, kde jdu v životě proti sobě. Jít hlouběji, než jsem si uměla vlastně vůbec představit. Je potřeba uzdravit svoje hluboké vzorce, kterýma jdu proti sobě. Za druhé, je to práce s tím podvědomím. Až když jsem začala pracovat s podvědomými vzorci a narovnávat si to, tak se věci začaly skutečně měnit. No a takhle abyste pochopili. Já jsem hodně racionální člověk. Jsem hodně v hlavě a často overthinkuju. No, proto endometrióza. Pro mě je ta cesta o tom se víc uvolnit do té ženské polarity a jenom být, což je opravdu výzva někdy a vždycky pro mě byla. Vzhledem k tomu nastavení bylo pro mě teda ale velmi těžké si představit, jak práce s podvědomím funguje a byla tam z mé strany docela jako nedůvěra, protože jsem toho už zkusila hodně a nic moc nefungovalo. No, taky jsem si dost dlouho myslela, že když nad věcma přemýšlím, tak s tím pracuju. Jo, to je taky častá věta, že jo? Já na tom pracuju nebo to už jsem si zpracovala nebo zpracovala. No, jo, ale jak? Pomocí jaké techniky. Většinou pak přijdem na to, že nad tím jenom přemýšlíme. A vlastně tou racionální jenom jako tou vědomou myslí? Jenomže, pokud si na tu událost, o které mám pocit, že už je vyřešená, vzpomenu. A mluvím o tom. A zase to ve mně vyvolává emoce, tak je to důkaz toho, že to zpracovaný nemám. A pokud si myslím, že jo, tak proč o tom vlastně mluvím? Proč jsem si na to vzpomněla? Proč to řeším? Když už to neřeším a mám to vyřešené, taky říká hodně lidí, že jo, to už neřeším, ale blablabla. Ne. Pokud to mám skutečně zahojený, tak na to nereaguje moje tělo, i signály těla. Ty to taky prověřují. To, jestli máte něco skutečně zpracovaný, prověří vždycky emoce a reakce toho těla. A já potom nemám v souvislosti s tím tendence nebo potřebu o tom třeba nějakým způsobem mluvit nebo tam nejsou k tomu ty silné emoce a tak dále. No a teď úplně jako na rodu bez prdele řeknu, že já jsem měla hodně zpracovaných bolístek z dětství a hodně mých deníků je dost nasraných. A když to dneska čtu, tak je to jako, kdyby to psalo nějaký úplně jiný člověk. Hlavně, já si na některé ty věci vůbec nevzpomínám. A kdybych si to nepřečetla, tak o tom ani nevím. A když si to čtu, tak si to třeba někdy vybavím, ale už ve vztahu k tomu necítím vlastně ty negativní emoce. To se totiž děje v momentě, kdy máme skutečně nějaký ty témata zpracovaný si na ně ani nevzpomeneme, protože je to zahojený. Za třetí, co považuji za moc důležitý, je zvolit si individuální cestu. Jestli jsem se něco naučila, tak je to nejít cestou toho, co někdo doporučuje, nebo zaměřit se na to, co prostě jsem si někde přečetla, nebo jsem někde slyšela. Ale skutečně se zaměřit na to, co já nejvíc potřebuju, aby se mohla uzdravit. No a taky to, že kam se mi chce nejmín, to mi nejvíc pomůže. Mně se fakt nechtělo, a občas i teď se mi nechce jít do nějakých témat v rámci nějakých zpracování, ale tím víc vím, že je to zásadní téma a že to potřebuju, a když to udělám, tak se mi extrémně uleví. Velmi zásadní je říct, že mě s tím vlastně nikdo nepomohla. Já jsem šla tou cestou pokus OMIL a byla to teda pro mě tím pádem dlouhá cesta. Když se teďka na to zpětně podívám s tím, co vím dneska, tak by mohla být mnohem kratší. Ale někdy by se samozřejmě nehraje. Ale zároveň jsem ráda, že jsem si tou cestou takhle prošla, protože tím pádem vím, co dnes a vlastně můžu díky tomu pomáhat na té cestě ostatním a pomáhat jim hlavně tu cestu zkracovat. Učit je techniky tak, aby mě postupně ideálně nepotřebovali a získávali moc nad svým životem, aby to nebyla ta ne moc do svých rukou. Co jsem totiž na té cestě ke zdraví pochopila, je taky to, že by to neměla být honba za dokonalostí, dělat všechno správně a tím na sebe klást ještě větší tlak, ale pochopení toho, že nejsme dokonalí a přijetí sama sebe i svých stíných stránek a uvědomění, že takový věcí jsme dokonalý, je to prostě o přijetí. Není to až tak o následování nějakých postupů, který musíme dělat dokonale na 100%, protože pokud nás to stresuje, tak je to kontraproduktivní. Nemělo by to být o tom výkonu, který vytváří ten stres. Začtvété není potřeba si přenastavovat všechny bolížky z dětství. Abychom se uzdravili, protože jejich tam spousta samozřejmě. Ale my potřebujeme najít ty zásadní, kvůli kterým ta nemoc vznikla. A u někoho to bude pět témat, u někoho třeba osm. A ano, vždycky bude co si zpracovávat, protože jsme jako ty cibule. Ale co vím ve vztahu k nemocem, je, že tam těch témat nemusí být tolik, když jdeme k té podstatě. A co vím, že umím opravdu dobře, tak díky právě té psychosomatice krásně rozklíčovat ty hlavní témata toho, proč k nám ta nemoc přišla. Nemoci jsou totiž jako kompas toho, kde jdeme proti sobě a jaký témata potřebujeme narovnat. Já jsem sama u sebe měla pocit, že těch témat je hrozně moc a že si snad nikdy za celý svůj život nestihnu zpracovat, ale že to je masakr, že tam je fakt toho jako hodně. A ne vždycky všechny ty témata byly zásadní ve vztahu k té nemoci. Proto ta moje cesta třeba k tomu uzdravení trvala mnohem díl, než by mohla vlastně. Ale i tak jsem ráda, že jsem si to zpracovala. Každý téma, který si zpracuje, je dobře. Zásadní uvědomění číslo 5 nemusíte se měnit. To je fáze, které se hodně lidí bojí. Máme tam tudíž tu představu, že na to, aby jsme se uzdravili, se budeme muset změnit. A já jsem si to taky myslela. Ale ono to tak ve skutečnosti úplně není. No tak vy, když jste v té fázi nevím, že nevím, a najednou si to zvědomíte, zvědomíte si ty vzorce třeba, tak máte pocit, že to děláte blbě, že jste žili blbě třeba ten život, nějaký máme domněnky o tom, že to je nějaký špatný a že bychom se teda měli změnit. Když jsem si přišla na to, že si teda musím zapracovat na sebedůvěře, sebehodnotě a tedy, kolik je tam věcí, kolik tam toho mám, že si neumím nastavovat hranice a spousta jiných věcí. Tak jsem měla pocit, že jsem ta špatná v úzovkách, že to teda dělám blbě a měla bych to dělat jinak, ale byla jsem zároveň frustrovená a unavená z toho, že mi to nejde. Ale potom jsem pochopila, že já se nepotřebuju změnit, ale potřebuju se vrátit sama k sobě, že jsem v tolika věcech šla proti sobě v tom životě, že je potřeba se k sobě vrátit, jenže když jsme v tom vychýlení, tak my už nevíme, kdo jsme. Je to totiž cesta o hledání sama sebe a své podstaty. Je to návrat k sobě, návrat domů, a do svýho vnitřního domova. Ale ano, v určitým slova smyslu, pokud si změním některý ty nastavení a začne se tím měnit. Moje třeba sebehodnota, začnu víc říkat, co si myslím a nastavovat hranice, začít třeba míň ostatním pomáhat, tak se můj život začne měnit, ale k lepšímu. Poopitelně někdy se to tomu okolí nelíbí, protože si vemete, že to je, kdybyste se zamilovali. Vy znáte toho člověka v té verzi, kterou vám ukazuje. A on najednou si na sobě začne pracovat a začnou se mu ty nastavení měnit. A najednou vedle vás za nějakou dobu stojí člověk, který ho neznáte. Protože vy jste ho poznali v jiném nastavení, než on je teď. A tak vy tomu nerozumíte, jak to žije tady jiný člověk a má nějaký jiný názor nebo jinak se chová, jinak reaguje na vás. Jeho, to je divný, tak se snažíte ho vrátit zpátky, protože tomu nerozumíte. On je to těžký někdy i z té druhé strany. Jako jasně, dává to smysl, chápu. No, ale tam jde o to, že vlastně. Ano, vy si změníte nějaký ty nastavení a začne se vám proměňovat tím pádem ten vztah k ostatním, začnete něco jiného vyzařovat, ale tím pádem některý lidi z toho života odejdou, ale přijdou do něj jiný lidí. S novým nastavením tak, abyste si rozuměli. A hlavní rozdíl v tom je, že to jde zevnitř. Vy se jinak cítíte a na základě toho ty kroky děláte. Když měníme něco racionální myslí, jen chci si například nastavit hranice. Musíme to myslet, jak to udělat a pak v té situaci najednou mě zablaví emoce. Je tam strach, nějaká vlna těch emocí a v tu chvíli se vypíná ta racionální mysl. Vždycky říkám, že to je nahavaj, to tam pě koktej, má tam párty, to tam není v tu chvíli prostě. A já reaguju zase jinak, než jsem chtěla, protože jedu na vlně těch emocí. Ale v momentě, kdy si zpracuju ty emoce, ten strach třeba ze sebe vyjádření, tak já cítím klid a sebe jistotu. A když mě nezaplaví v té situaci ty negativní emoce, tak tam zůstává ta racionální mysl a já v tu chvíli reaguji přesně tak, jak jsem vždycky chtěla. Ne takový to, že reagujete v emocích a až přejdou emoce a vrátí se vám z havajet racionální mysl, tak sedíte a říkáte si: protože já jsem řekla tohle jsem ještě měla říct. Ne, vy v tu chvíli řeknete přesně to, co chcete, protože vás nezaplaví tolik, ty emoce. V tu chvíli totiž já jednám ze svýho středu. A v tu chvíli moje rozhodnutí nezávisí na těch ostatních. Já vím, co chci a proč, a tak to i komunikuju, protože jsem si tím jistá. Takže ano, nemoc pro nás chce většinou velký změny. My to nějak jako tušíme, že jsme v nějakým toxickém vztahu třeba, že jsme v roli hodné holky, hodného kluka, že mě práce nebaví nebo mě vyčerpává, nebo mě baví, ale zároveň i vyčerpává. A tak jako tuším, že tam je něco blbě, ale zůstávám tam. Vím, že bychom to měli ukončit, že bychom měli třeba odejít, protože nás to ubíjí, bere nám to energii a my tu energii potřebujeme na to uzdravení. No, ale je to těžké, ten krok udělat. A my se bojíme. A tak zůstáváme v těch vzorcích a tím pádem i v těch nefunkčních pracech nebo v těch nefunkčních vztazích. A až v momentě, kdy my si přenastavíme nějaké věci a začneme to cítit jinak, tak můžeme ty změny jít udělat. Nesmí tam být ten strach. Nebo se připravíme i na ty změny. Chci odejít z práce a nej. Co můžu udělat proto, abych mohla odejít. A začnu už se na to připravovat. Prostě přistupuju k tomu už potom úplně jinak. Za šesté, nemoc je o práci s energií. Většinou to začíná únavou. Co je únava? Je to signál těla, že potřebuje odpočívat. No, a co s tím děláme? No tak se dáme kafe, energiťák, jo, prostě to nějak jako zmákneme a přesvědčíme sami sebe. Abychom se vlastně necítili, tak, jak se cítíme a řekneme si, že to musíme překonat. Proč? Protože takhle nás to naučili, že jo? Nechápeme, že to je volání toho těla o pomoc. No a pak začnou nějaký drobnější nemoci a když na to nerefektujeme, tak to tělo prostě přidává. Vzniká nějaká nemoc, nějaká třeba i závažnější nemoc, aby nás to tělo zastavilo. U sedmýho bodu je velmi důležité uvědomění, co si myslím, že je zásadní vědět na té své cestě ke zdraví, že některé ty fáze nelze přeskakovat. Já jsem to vlastně nemohla prožít jinak. Když je člověk na začátku té cesty a řeknou mu diagnózu, tak hned nedojde k uvědomění, že nemoc je dár. Podle mě ta fáze například nenávisti k té nemoci nebo fáze boje sníde těžko přeskočit. I když se dnes o souvislostech vlastně původů nemocí už hodně mluví. A já si třeba někde u někoho chytrýho, o vozovkách poslechnu ve videu nebo podcastu, že bych měla nemoc přijímat, že je to dár a tak dále. A budu se to nějakým způsobem teda snažit, co s tím budu dělat. Budu si to namlouvat. No, a tím pádem budu moct mít pocit, že ji už jako teda přijímám vlastně. No, pravděpodobně to. Ve skutečnosti jde totiž o to, jaký emoce k té nemoci teď a tady cítím. Ale upřímně, kdyby se ta nemoc dejme tomu zhmotnila. Objevila se před váma jako člověk, osoba. Co byste s ní nejradši udělali? Klekopalí do prdele, uškrtili, vyhodili z okna, by byla pryč by tam nebyla, nebo by přišel smutek, lítost, pláč. Co by tam bylo? V momentě, kdy tam necítíte klid, že byste ji šli třeba obejmout, nebo cítili soucit, pochopení věčnost, tak ne. Ještě nejste v téhle fázi. Je to důležitá informace, se kterou se dá pracovat. Za osmé, pokud zjistím, že mám některý nastavení, který madu proti sobě, tak to o mě nic nevypovídá. Je to pouze informace, ale se kterou můžu pracovat. Všimněte si, jak máme stále tendence všechno hodnotit jako dobrý nebo špatný. Ale ono to tak ve skutečnosti není. Nejde o to, abychom se chtěli vyhnout nějakému souzení dělání, rychlých závěrů nebo hodnocení. To je funkce té racionální mysli, která vyhodnocuje informace na základě zkušeností, to se bude dít automaticky, protože ta vědomá mysl to neřídí vlastně. Ona to jenom posuzuje tím způsobem na základě rizik, který máme na základě zkušeností nahraných v tom podvědomí, v těch podvědomých vzorcích. Vědomá mysl jenom analyzuje ty rizika. No je dobrý si uvědomit, že všichni jsme všechno. To byl zajímavý aha moment pro mě, a nejde o to hodnotit, jak to máme, nebo bychom měli. Sice ano, ta racionální mysl nám tam ty hodnocení a ty soudy bude házet. Ale vždycky záleží na mě, co já s tím potom následně udělám. Nejde o to se tomu bránit, ale podívat se na to a začít s tím pracovat. Nehodnit to jako, že soudím, že to je něco špatného. OK, no tak soudím, dobře, tak to takhle mám. Tak když se to děje, co s tím tedy můžu dělat. Ve vztahu k uzdravení a pojmenování původu nemoc jde o to se podívat na to právě, kde jdu proti sobě. Z mýho úhlu pohledu to není ani dobře, ani špatně. Prostě teď a tady v tom nastavení, ve kterým jsem, to tak mám. A když se na to podívám právě bez příkras, jak by to mělo být, ale jak to skutečně teď a tady mám, tak se na to chvilku můžu dívat, jak vždycky říkáme, můžu z toho prohlížet. No ale potom se můžu rozhodnout, že to dokonce můžu i změnit. Takže je to pouze informace, se kterou se ale dá pracovat. Devíka je taky velmi důležitá, oceňovaná a přehlížená. Je totiž potřeba si nejdřív dovolit ty negativní emoce ve vztahu k té nemoci. Proč je v tomto trošku náš takovej v úvozovkách nepřítel, protože já si právě poslechnu někde, že bych měla přijmout třeba, nevím, roli oběti, nemoc nebo a to. No tak já se o to snažím. A právě tu vědomu myslí si namlouvám, abych se cítila jinak, než se ve skutečnosti cítím. A to je skutečný kámen úrazu. Tím díl zůstávám vlastně v té nemoci. Chci se cítit jinak, než se cítím. No ale to taky znamená. To nás přece učilí celý život. Nebreč, uklidni se, nerozčil se. A my si neuvědomujeme, že tím zůstáváme v tom stejném vzorci, který jedeme celý život? Já se snažím myslet pozitivně. Já se snažím přijímat tu nemoc. Snažím se si myslí, že to je dar. Ale ve skutečnosti jsem nasraná a nenávidím tu nemoc a chci, aby šla někam do prdele. To je ono, já jsem nasraná, ale přesvědču se, abych se cítila jinak. A co po nás chce ta nemoc nebo ty nemoci? Abychom ty emoce ze sebe dávali ven, abychom je nepotlačovali a tím vlastně nehromadili v tom těle. Ale my nevíme, jak na to. Neumíme dokonce ani pojmenovat emoce. Umíme jich výjimovat pět nebo deset, on jich 50 klidně, 80 třeba. A my neumíme pojmenovat ani to, jak se cítíme. A to nevadí. Jo, nás to nikdo nenaučil, to je úplně OK. Ale co můžu teď a tady změnit, není to, že mě to nikdo nenaučil, ale já se to můžu naučit sama. Já můžu se naučit pojmenovávat emoce. Nebo se postupně učit nějaký techniky, práce s emocema. To je velmi důležitý krok na té cestě k tomu zdraví, nedusit v sobě ty emoce nebo si nedělat emocionální odpadkový koše z lidí kolem sebe, ale umět s tím vlastně pracovat skrze nějaký techniky zaměřené na ten prožitek. A taky se nebá dělat chyby. Přijmout to jako součást života ani já nejsem dokonala a dělám chyby. Ale podle mě nejde o to, nedělat chyby, ale vybírat si vždycky, jak se k tomu postavíme. A ano, já už teď vím, jak si léčit nemoci, ale taky jsem nedávno měla Maniéra v uchu divnost. Taková divnou věc, prostě Meniérova choroba. Strašili mě, že to může trvat několik měsíců, klidně tři čtvrtě roku a že někdo si to ani nevyléčí, za celý život. No, takže sice já umím pracovat s nemocema, ale to neznamená, že nikdy nebudu nemocná třeba. Ale rozdíl je v tom, jak já to řeším. V tomhle případě jsem třeba například cítila, že ty léky mám začít brát, tak jsem je brala, zároveň jsem se objednala na sezení metafiziky na tohle téma, zpracovala si ho a do měsíce to bylo úplně pryč. Takže nejde o to chtít být dokonalý a aby se nám už nikdy nic nestalo, ale naučit se s tím pracovat, aby nám mohlo být co nejdřív líp. A na závěr téhle epizody za desáté je to nejdůležitější sdělení, že nemoc je dar. A když jsem to pochopila a začala o tom takhle mluvit, tak to hodně lidí ji rozčílilo, ale já chápu proč. Protože také jsem na začátku své cesty nad tím takhle nepřemýšlela a možná bych se na začátku nad tím pozastavovala a třeba by mě to taky naštvalo. K tomu poznání a pochopení musí člověk totiž dojít, musí to plně pocítit. Takže tomu naprosto rozumím, proč je to pro ostatní někdy bolestiví slyšet některé ty věci, které říkám. Jakože je nemoc třeba dar, že jsem se vyléčila z nevylečitelné nemoci a tak dále. Protože záleží vždycky, z jakého místa vědomí, z jaké fáze to ten člověk sleduje. A já tomu rozumím, protože jsem si těma fázema prošla taky. Protože teprve, když si tím projdeme, tak můžeme dojít k pochopení toho, že nám nemoc otevírá dveře na cestu k sobě. Co otevřela mě, co mi přinesla pozitivního. No, spoustu věcí. Ale vypíchla bych asi sebepoznání, sebepřijetí, cestu otevírání intuice, léčitelských schopností, práci s energií. Otevírání se, tomu se nebát nějaké své vlastní síly. A toho já jsem se vždycky hodně bála. Je to cesta ke spiritualitě, je to nějaká duchovní cesta. Je to taky o zpracování si toho, být vidět. Nebát se toho. Postavit se sama za sebe a za svoje názory, a stát se za ním. Vědět, kdo jsem a přijímat se taková, jaká jsem. I se svými světlými stránkami i se svými stíny. Jsem endometrióze vděčná za svou práci, že se živím tím, co mě baví a naplňuje. Proto mi to dává obrovský smysl a vím, že tím vlastně léčím svět. A bez té nemoci já bych na to nikdy nepřišla a nikdy bych se na tuhle cestu nevydala. A taky mi to přineslo lásku nejen k sobě, ale i v podobě partnera, který je pro mě tím největším darem. A já ho moc miluju takového partnera, jsem si vždycky přála. Je podporující, milující, pečující, je. To nejdání vyjádřit slovy, jak jsem obrovsk za něj vděčná. Je to něco nádherného a přála bych to fakt úplně všem. Díky tomu, že jsem si hodně traumata bolístek zpracovala, tak se měnila i moje energie. Držení těla tvár těla moje názory, moje hranice, začala jsem se uvolňovat a začalo mi být lépe a lépe. Důkazem toho, že to funguje, nejsou ale jenom moje řeči. Člověk může říct cokoliv, a nemusí to být pravda. Ale důkazem jsou tyhle věci. Například moje zpráva z magnetické rezonance v březnu 2023, kdy jsem bez nálezů. A podle i pana doktora mám ideální diložní sliznici 7, a všechno je v pořádku. Důkazem je taky to, jak se cítím v životě a jaký mám kolem sebe lidi. Taky to, že jsem pochopila, že to, že je někdo z rodiny, to neznamená, že mu dovolím, aby se ke mně choval bez respektu, ponižoval mě nebo psychicky vydíral. A abych se jim chtěla zavděčit a dělat pro ně věci ne proto, že chci, ale jenom kvůli tomu, abych necítila vinu. Takže tam už umím líp nastavovat hranice a nenechám se manipulovat do situací nebo rozhodnutí, kterými bych šla proti sobě. A někdy i takhle vypadá zdraví. Důkazem je taky to, že dělám práci, kterou miluju a která mě naplňuje. Žám podporujícího, respektujícího a milujícího partnera, se kterým se cítím v klidu a za dva roky jsme se nepohádali, i když jsme řešili nároční situace, tak jsme o tom mluvili, ale je to jiný v tom, že my jsme hledali řešení, namísto toho, abychom se patlali v tom problému a hádali se. Je na tom krásně vidět, jak jsem změnila svoje nastavení ve vztahu k mužům a vztahům obecně. No, a hlavně si také myslím, že to je vidět na mé energii, která se teda těžko přes tu obrazovku přenáší. Ale i tak si myslím, že je to vidět, že září a ve 41 letech nemám skoro žádný vrázky. A v tom, jak vypadám, se skutečně odráží to, jak se cítím. A já doufám, že tohle povídání a tahle epizoda o mým příběhu byla pro vás přínosem. Bylo to důležité pro mě zde tenhle příběh zanechat a ty souvislosti. Je to jedna z mála epizod, která bude takhle dlouhá. Já dělám radši kratší epizody. Ale pokud jste to doposlouchali až sem, tak si toho moc vážím a děkuju. Doufám, že vás to v něčem motivovalo, inspirovalo, nebo jste si třeba díky tomu uvědomili jednu věc. Nebo jste si z toho vzali jedno slovo. Ať je to jakkoliv, tak budu ráda, když mi napíšete, dáte mi vědět. A pro tuhle chvíli už vám přeju krásný vědomí dny.