#04 TRAUMA Z DĚTSTVÍ a jak ho léčit?

Mluvím o tom, jak se psychologové dívají na práci s traumatem a zda je vůbec možné trauma uzdravit. Vysvětluji, že samotnou minulou událost změnit nemůžeme, ale můžeme pracovat s emocemi, které se k ní vážou, a postupně je zpracovat a zahojit. Cílem není vymazat vzpomínky, ale dostat se do bodu, kdy nás už bolestivé zkušenosti neovládají silnými negativními emocemi a neřídí náš současný život.

Díky metodám práce s podvědomými vzorci lze bolestivé vzpomínky z dětství, křivdy nebo traumata zahojit. Sama jsem si už tímto způsobem zahojila mnoho bolístek a díky tomu jsem se mohla uzdravit i z nevyléčitelné nemoci. Všechno je to propojené.

Proto dnes pracuji s metodou Metafyzické anatomie, což je metoda, která umí zahojit trauma bez nutnosti tím traumatem procházet.

Víc informací najdete zde: https://cykluszeny.cz/metafyzicka-anatomie/

Transcript

SPEAKER_00 0:01

Vítám vás u dnešní epizody podcastu Vědomé uzdravení. Za mikrofonem Vá zdraví Eva, a dnes budu mluvit o tom, co je to trauma s dětství a jak ho léčit. V dnešní epizodě si shrneme definici traumatu, jak se na trauma dívá klasická psychologie nebo takový ty klasičtě přístupy, jak se na téma traumatu dívá moderní psychologie, a jak se na to téma dívám já, popřípadě jak se s tímhle s tím dá pracovat. Jak tedy zní definice traumatu. Trauma vzniká, když člověk nespracuje emoce, kterému způsobila nějaká traumatická událost. A tedy psychické trauma nebo taky dušovní. Je psychické zranění, duševní stav člověka, ke kterému dochází v důsledku traumatické nebo traumatizující události, jakou může být těžký úraz, úmrtí v rodině, znásilnění šikanna a podobně. Klasickým traumatem se rozumí zážitek, který ve velké míře porušuje duševní rovnováhu. Trauma vzniká tehdy, když je člověk vystaven nějaké extrémní hrůze, kde nemůže nic udělat. Títí se sám přemožený, bezmocný, zranitelnej. Možných příčin psychického traumatu je hodně. Může se jednat o přírodní jevy, jako je zemětřesení, požár nebo o jev způsobený člověkem týrání, věznění. No a dokonce se některé události, které mohou u někoho vyvolat trauma, můžou zdát nějakým způsobem až jako nesmyslný, protože každý má svůj vlastní úhel pohledu na to, co je traumatizující a co ne. A to je samozřejmě způsobeno osobními a sociálními faktory. Jak jsem tedy říkala, trauma může být na základě prožité nějaké traumatizující události, ať už to může být třeba lavina, požár, přepadení, únos, válka, znásilnění, zneužívání, bytí, takový ty jako těžké věci. Jenomže jak jsem taky řekla, co se definice traumatu týká, tak každý člověk na různé události reaguje jinak. To znamená, že ano, tyhle události jsou extrémně těžké pro toho člověka na to, aby to jako přežil a zpracoval. Samozřejmě známe všichni PTSD a tak dále. Ale myslím si, že je velmi těžký posuzovat, co konkrétně se koho, jakým způsobem emocionálně hluboce dotkne. Když se tedy podíváme na trauma z dětství, tak je to vlastně psychický trauma, vzniklý v důsledku závažných nějakých jako nepříznivých zkušeností v dětství, jako jsou zanedbávání, opuštění, sexuální obtížování, citový nebo fyzické týrání nebo svědectví násilí v rodině a tak dále. A zase to jsou těžké prožitky, samozřejmě, extrémně těžké situace pro to dítě. Ale zase si všimněte, že je tady uvedené citové či fyzické týrání. Já si myslím, že tomu citovému týrání nebo někdy citovému vydírání, manipulaci a tady těmhle prožitkům z dětství se nedává až tak velká pozornost, dejme tomu, nebo se na to neklé taková důležitost nebo důraz, jaká by se z mýho úhlu pohledu měla klást. A když se vrátím k té definici toho traumatu z dětství, tak to může mít dlouhodobý následky pro psychický i fyzický zdraví, včetně zvýšeného rizika depresí, úzkostných poruch, pítý jezdy, jak jsem říkala, postraumatická stresová porucha, hypertenze autoimunitních nemocí, nádorů plic či předčasné úmrtnosti. Děti vystavené těmto traumatům mohou vykazovat problémy s regulací emocí, sociálními dovednostmi a citovou vazbou. No a odolnost vůči těmto traumatům zahrnuje schopnost dítěte přizpůsobit se a vyvíjet se relativně zdravě navzdory nepříznivým podmínkám, přičemž klíčovými faktory jsou bezpečná citová vazba, podpůrné vazby a stabilní prostředí. Když se na to podíváme z úhlu pohledu nějaké moderní psychologie, já o tom mluvím veřejně. Přiznávám se k tomu ano, miluju Gábor Maté. Za mě to je naprosto skvělý, fantastický psycholog. Líbí se mi jeho přístup k tomuto tématu a k tomu, jak dávat ty věci hezky do souvislostí a hledá ty skryté věci jako za, řekněme. Jeho názory, což je zajímavý, byly zprovu odmítaný, ale díky tomu, že pomohl tisícům pacientů dneska uznávanou lékařskou kapacitou. A většinu svýho života tenhle jako lékař maďarského původu žijící v Kanadě, zasvětil práci se závislými a umírajícími. A věnuje se výzkumu civilizních chorob a jejich souvislostem s emočním stavem člověka. No a právě dospěl k názoru díky těm dlouholetým zkušenostem, že za mnohými nemocemi často stojí právě trauma s dětství. A Gábor Maté, ať je klasický klinický psycholog, tak on na základě těch svých zkušeností došel k tomu, že se na to trauma jako takový dívá právě trošku jinak. A já tady přečtu úrive k rozhovoru s ním. Říkáte, že většina traumat pochází z dětství. Čím své děti nejčastěji traumatizujeme? A on odpovídá. Podle mě se prvotní trauma může odehrávat takřka výhradně jen v dětství, hlavně v těch prvních klíčových třech letech. Co všechno děti traumatizuje, skoro všechno, co v dnešní výchově a rodičovské praxi považujeme za normální a akceptovatelné. Například když novorozence či kojence nenosíme v náručí, nechováme ho, odkládáme ho, když ho nekojíme tak dlouho, jak je potřeba nebo to dítě potřebuje, když jsou miminka nechávaná osamotě, kdy se vyplakala a usnula, když nemohou svobodně a bezpečně projevovat svoje emoce, když je musí potlačovat. Jakékoliv ohrožení, propojení vztahu je potenciálně traumatizující, dokonce i přerušování očního kontaktu. Natož, když se k malému dítěti pečující dospělí chovají naštvaně. Rozlobeně, neurvalé dávají mu najevo, že jeho potřeby ho otravují. Malé dítě nemá nic jiného než pocity a emoce. Novorozeně může prožívat takovou emocionální bolest, strach a agonií, že hladiny vyplaveného stresového hormonu kortizolu mohou doslova spálit synapse v nervových spojeních, která mají naopak růst a kvést. Nvová soustava pak dělá tzv. SOS a vypne se. Odpojí se a to je to trauma. Co je zajímavé, tak se ho dál v tom článku ptají, jestli lze trauma vyléčit. A já tady zase vyberu pár částí z toho článku. Trvám na tom, že v každém z nás i v tom nejbeznadnějším případu existuje léčivý potenciál pro nalezení celistvosti pro znovu propojení se svým pravým já. No a pak tam popisuje, jak vyvinul metodu založenou na soucitném dotazování těch klientů, kdy klient sám v sobě může najít vlastně ty odpovědi tu pravdu, což mě přijde podobným vlastně coachingu. A dál se v článku píše: Ta pravda o našem dětství, o tom, co se dělo a jak to způsobilo, co se děje teď, je často ale velmi bolestivá. Jde o prožití té bolesti potlačených emocí v bezpečném prostoru s terapeutem. Vyžaduje to odvahu, trpělivost, důvěru ve svou sílu a možnost sebeozravného procesu. No a dál se ho tam ptají, jestli existují i jiné léčebné přístupy. On na to odpovídá, že samozřejmě jsou i další směry a přístupy, které pracují somaticky a s emocemi a odhalují podvědomá přesvědčení, která nám brání žít svobodně a naplněně. Zajímavý taky je, že nedoporučuje kognitivně behaviorální terapii, která vládla 20. století, neboť nejde ke kořenům vzniku podvědomých vzorců a celé nevědomé dynamiky. Ono totiž KBT se zaměřuje na to, jsem teď a tady, a jak postupnými kroky to měnit. Vlastně směrem do budoucna, ale neřeší se vůbec právě ta minulost. Což jako částečně funkční může být, ale i z mých zšeností je to spíš taková jako náplast. Jako může to samozřejmě v tom procesu pomáhat, je dobré se dívat do budoucna, nějak k tomu pozitivně přistupovat, ale je potřeba zároveň řešit i ty podvědomí programy. Gábor Maté dál v tom článku zmiňuje, že rané trauma bývá do naší nervové soustavy, do obvodů v našem mozku, do naší buněčné paměti zapsané tak hluboko, že je skoro součástí základního stavebního kamene naší bytosti. No a proto je velmi obtížné se ho zbavit otázkou, jestli to vůbec jde ho uzdravit, z jeho úhlu pohledu ne, ale lze ho uzdravit a opečovat natolik, že se jeho symptomy vracejí už jen sporadicky a v mnohem menší síle. A jak se tedy na tohle téma dívám já. Samozřejmě už nějaké vzvky jsem tam v průběhu měla, protože prostě jsem se potřeba vyjádřit každopádně. Co se týká traumatu jako takového? Tak já se na to dívám, takže si myslím, že to slovo je nadužívané. Myslím si, že spousta těch věcí, které my máme tendence nazývat traumatem, tak úplně to klasický trauma v tom, dejme tomu základním slova smyslu, toho významu, to trauma není. Traumatem můžeme nazývat fakt jako těžký stavy nebo těžký ty prožitky v rámci třeba znásilnění, bití, týrání a tady těchto z těch věcí, co jsem zmiňovala na začátku. A ano, trauma je nějaká pro nás extrémně těžká, řekněme, emocionálně vypatá situace, kterou my v té chvíli nejsme schopni nebo nám není umožněno to vlastně jako zpracovat. Takže by se jako dalo říct, že to je každá událost, která se nás hodně emočně dotkne a způsobí nám to dejme tomu trauma, ale já bych to dala do úvozovek, protože proto já často mluvím o tom, že je potřeba si hojít jako traumata a bolístky z dětství. Je potřeba tam trošku rozlišovat v tom, že ano, já jsem prožila nějaký zážitek, který se mě výrazně emocionálně dotkl, ale ještě to nutně nemusí být trauma. Ale my pod to slovo trauma dáváme všechny ty zážitky, které se nás emocionálně dotkly, a nemohli jsme je nebo nebylo nám umožněné je zpracovat. Takže ano, já taky používám tohle slovo, ale nevždycky ho myslím v tom extrémním slova smyslu, protože ono kdo tvoří na sociální sítě a ví, že když chcete něco říct rychle a potřebujete říct to sdělení co nejjednodušší, tak je velmi těžký skládat to dohromady. A samozřejmě člověk se snaží ty věci co nejvíce vystihnout v pár krátkých věchách. A je to fakt někdy jako náročný. No a právě proto jsem si říkala, že bude fajn, když nahraju tady tu krátkou epizodu v rámci toho, abych vysvětlila, jak já to vnímám a jak se na to vlastně já ze svého úhlu pohledu dívám. A taky ze svého úhlu pohledu svých zkušeností, ať už jako u sebe anebo u klientů. No a tak, jak se na to dívám já, je trošku jedno, jak to vlastně nazvím. Jestli to nazvím trauma, újma, bolístka z dětství. Je to vlastně de facto jedno. Já se na to všechno dívám, bez toho, aniž bych to nějakým způsobem posuzovala těma hlená lepkama. Pro mě vlastně je jedno, jestli řeším s tím klientem to, že mu zemřel pes, anebo jestli měl autonehodu, nebo jaká ta těžká událost se mu stala. Protože z mýho úhlu pohledu nikdy nemůžete posoudit, co je jako horší prožitek. Protože každý z nás prožíváme ty emoce svým vlastním způsobem na základě toho, co máme zapsané vlastně v té nervové soustavě. Nikdy, nikdy nejde posuzovat, co je mín nebo víc. To si myslím, že je extrémně důležitý říct. Protože jsem se setkala i s tím, že mi třeba klientka řekla, že jí psycholog řekl, no, ale tak to řešíte furt dokola, a tak to mám klienty, co řeší mnohem jako závažnější věci. Nebyla jsem tam, nevím, jak to probíhalo, mám to z doslechu. Nevím, za jakým účelem to ten psycholog řekl, netroufám si to posuzovat. Protože on tím mohl taky něco sledovat. Mohl to mít nějaký pozitivní záměr, fakt nevím. Ale já tenhle přístup prostě nemám. Když ke mně klient přijde a popisuje pro něho v životě nějaký těžký situace, jako myslím, emočně těžký, který prožil, tak já se vždycky dívám na to, jaký emoce to tomu člověku vyvolalo, jaký byly jeho instinkty, to znamená reakce toho těla, co se mu dělo v tom těle. Případně, pokud ty emoce z sebe neventiloval nebo nedostal nějakým způsobem ven, tak kam si je do toho těla uložil. A to potom řešíme. A na závěr ta nejdůležitější věc: jde trauma vyléčit nebo ne. Tady asi budu mluvit o svých vlastních zkušenostech. Protože za mě to je ano, i ne. Je to nevím, jak to máme popsat. On se to bez té vlastní zkušenosti vlastně těžko předává. Myslím to tak, jakože když to teď poslouchá někdo, kdo si tou zkušeností neprošel, tak je těžké to někde pochopit nebo tomu uvěřit nebo porozumět vlastně. Ale moje zkušenost je taková, že já, když mi diagnostikovali endometriózu, tak jsem věděla, že tam mám nějaký průsely z dětství, který si potřebuju začít řešit. A chodila jsem na psychoterapii, spoustu věcí jsem si byla schopná pojmenovat, super, a došla jsem přesně do toho bodu, jakože takový to doprdele a co s tím tedy mám ale dělat, aby se to změnilo. Protože přesně já jsem věděla, co potřebuju změnit a jak, ale mi se to v té realitě stále nedařilo. Až v momentě, kdy jsem si začala pomalu, postupně právě zpracovávat ty programy v tom podvědomí, protože já často o tom mluvím jako o programech, ne o traumatech nebo bolístkách. Ono to je jako uchopitelnější, když to takhle řeknu pro ty lidi. Ale tam vlastně já se na to dívám, že my tam v tom podvědomí máme uložené nějaký programy, na kterých vlastně ten mozek jede potom automaticky. Ty jsou samozřejmě způsobené těma zpracovanýma emocema, těma prožitkama a tak. A co je potřeba se podívat na to, abychom my ten program vlastně zahojili. To znamená, že my nemůžeme změnit, co se nám stalo. Protože jak funguje mozek. My vidíme nějakou událost skrze oční nerv, nám to jde do mozku. Spouští nám to emoce do těla a na základě emocí nám to spouští i reakce těla. A to, co jsme prožili, my pokaždé, když si na to kdyby vzpomeneme, my si to vybavíme, tak jako kdyby si to vizuálně představíme a znova se nám spouští ten stejný mechanismus. A ano, samozřejmě, jsou i ty mechanizmy toho, že když je to velký trauma, tak ten mozek to někam schová. A my ten šuplík, vždycky říkám, že vlastně to je, kdyby ten mozek to schoval někam do šuplíčku v tom mozku. A až jsme teprve připraveni to zpracovat, to může být klidně i prožitek z pěti let a my ten šuplík začneme otevírat klidně ve 30, to nehraje roli ten čas. Tam jde o to, když jsme připraveni na to si to zpracovat, tak pomalinku vlastně ten mozek nám to začne jako odkrývat. Ale takhle to nemyslím. Já to myslím, co se týká klasických nějakých programů v rámci nějakých bolístek z dětství. Tak vlastně ten mozek funguje většinou právě tak, že my to prožijeme a pokaždý, když si na to vzpomeneme, tak nám to spouští ty emoce a i ty reakce těla. My to jako kdyby znova prožíváme. Samozřejmě nám pomůže o tom mluvit, že když o tom mluvíme nebo to píšeme, tak se toho částečně zbavujeme. Ale některé ty události jsou pro nás fakt těžký, to znamená, v momentě, kdy je tam třeba nějaká křivda, a my se na to vzpomeneme, tak zase to vyvolá ty velké emoce. I když nejsou tak obří, jak předtím, ale cítíme v sobě třeba to napětí. A my nemůžeme změnit ten vizuál, i když to je taky relativní, existují vizualizace, ty se dají používat i pozitivním způsobem. A právě i v rámci narovnávání tady těch situací lze využít třeba právě tu vizualizaci k tomu, aby se to jako zahojilo. Že jde o to, že my potřebujeme si tu vizuální představu představit, je by dobrý češtin, prostě si to vizualizovat a zahojit, opečovat tam ty emoce, aby v momentě, kdy my si na to vzpomeneme, tak najednou k tomu nebudeme mít ty silné emoce negativní. S tímhle umí třeba hezky právě pracovat ta metoda EFT Emotional Freedom Technik. Protože ona se dá používat jako klasickým způsobem, že si odklepete aktuálně prožívanou emoci nebo i terapeuticky. A já jsem s ní pracovala, protože tahle metoda mi nejvíc pomohla v rámci právě hojení těch podvědomých programů. Takže já jsem se to potom naučila. Mnohem efektivnější než klasická metoda EFT je KTM, to je takový jako Efté je posunutý ještě na vyšší úroveň, na vyšší level. Že vy tam ještě jako místo toho, abyste si jenom zpracovali ty negativní emoce, tak vy tam vlastně dáte, umocníte tam, ukotvíte tam nějaký i pozitivní emoce. Ale co se týká těch metod, které momentálně teďka jsou, tak všechny z těch metod, co já jsem vyzkoušela, kterými jsem i já prošla, nebo o kterých já vím, tak jsou metody založené na tom, že vy to trauma znova prožijete. To znamená, že vy si to představíte a spouští to ve vás ty emoce jako předtím, a vy si to musíte vlastně jako doprožít, protože tenkrát jste to neprožili a tím pádem se to nemohlo zpracovat. V ten moment tam ale dochází k takzvané retraumatizaci, což může být psychicky vyčerpávající a může to být i fyzicky velmi únavný. Ale už v momentě, kdy víme, že my jsme schopni si vlastně ty prožitky nebo ty události, ty negativní emoce, které jsme si nedoporožili, zpracovat, tak je to skvělý, že nějaká taková metoda existuje. Pak je další věc, že se nám do toho často nechce. Samozřejmě, že ne. Ani mě se do toho nechtělo. Mně k tomu vlastně jako vedla ta nemoc. Většinou nás k tomu přivede nějaká těžká událost, nebo že už vlastně nevíme kam dál tak jdeme zkusit něco jako máme pocit, že randoma najednou zjistíme, že nám to třeba pomáhá. Páč z mýho úhlu pohledu se nic neděje náhodou. Co je ale naprosto fantastický, je to, že postupně ti lidi, kteří s těma metodama pracují, tak i díky těm zkušenostem vyvíjí další metody. A já například teď pracuji s metodou, která tady ještě není známá, protože je v zahraničí zatím známější. Je to metoda metafyzické anatomie, která je na traumatu postavená metoda, ale bez nutnosti to trauma znova prožívat. A teď to zní jako science fiction, že jo? Jak si můžu zpracovat nějaký trauma, když to teda znova neprožiju? Což je taky zajímavý limitující přesvědčení naše, že my pro to, aby jsme si něco zpracovali, tak to musí být náročný a musí to bolet. A já to chápu, protože já jsem to tak měla dlouho taky. Ale mně přijde, že celkově se ty přístupy i ty metody mění, protože mně přijde, že víc tak jako zjišťujeme a přicházíme do toho, nebo i já aspoň každopádně, že vlastně síla je v té jemnosti. A mně to přijde příznačný, protože vlastně doteď jsme jeli hodně tu mužskou polaritu. A to je ten výkon, a to jedeme na břeň, a musí to bolet, aby to stálo za to. Když to ta síla může být i v té jnosti, a to je ta ženská polarita právě. Takže kdybych měla na tu otázku, jestli lze trauma vyléčit, odpovědět, jestli se lze traumatu úplně zbavit nebo toho zážitku, který jsme prožili, toho vizuálu určitě ne. Jde si zpracovat ty emoce a dojít k té jemnosti ve vztahu k tomu tématu? A co je moje zkušenost? Já jsem si psala deníky a mám tam hodně nastranných stránek popsaných, jako nastraná na mamu kvůli tomu dle a na tátu kvůli tomu a s chlapama taky nastraná věčně a tohle jsem se vypisovala z těch emocí. A já jsem si postupně ty věci zpracovávala. A já bych si dneska na spoustu těch situací nevzpomněla. Já až si k tomu sednu, a čtu si to, tak si na to vzpomenu, že to se asi někdy stalo, ale jak k tomu už není ten negativní emoční náboj, tak je to, jak kdyby se to nestalo pro mě. To je hrozně zvláštní. Žodpadají ty témata postupně, ten negativní náboj těch věcí se tam jako rovná, takže vy jako nepotřebujete na to myslet. Není tam ta křivda. Vlastně je to, já nevím, třeba, když si představíte, že vám chybělo, nevím, v nějaké situaci obejmutí od toho rodiče. Tak vy vlastně si to zahojíte a pro vás to znamená, kdybyste to prožili s tím, že ten rodič vám to obejmutí tam dal. A když se bavíme o nějakým vyléčení, nějaké podstaty sama sebe, jde o to, na čem my máme postavenou svou osobnost. Já momentálně třeba řeším téma své vlastní hodnoty a to si myslím, že je dobrý příklad k tomu. Protože téma sebehodnoty je velký téma obecně. My vlastně jsme vychovávaní v rámci domestikace odměna trest a hodně jsme ponižovaní, proto si pak nevěříme, vznikají tam ty nerovnováhy a tak dále. A téma sebehodnoty v různých aspektech jsem si už řešila hodně krát. Jenomže teď jsem jako narazila na to, že já na tom mám postavenou svou identitu. To znamená, že já vlastně stavím svou identitu na tom, že pomáhám ostatním, že se zavděčuju ostatním, dělám věci třeba na úkol sebe. A já vlastně za to chci lásku, pochopení, obejmutí, jo, prostě něco za to chci, nebo já nevím, obdív tam může být, jo, nevím, cokoliv, pozornost, nebo tak. A v momentě, kdy já jsem byla na metafyzice a teď jsme šli do toho tématu, já jsem si ho chtěla zahojit, tak já jsem tam měla obrovský blok, že vlastně já se toho nechci vzdát, protože já nevím, kdo budu, když se tohle z toho vzdám. To znamená, že to jde fakt nadřeň. A tam se pracuje i s budoucím já, takže já jsem jako zároveň věděla, že je to důležité udělat a že mi se obrovsky uleví, že to bude jako fantastický, že najednou to bude úplně úplně úplně neuvěřitelná úleva, že se mi otevřou dveře do celého světa, nebo já nevím, jak to mám popsat. A vlastně jsem si to i prožila, jaký to bude, až já tam jako dojdu. Ale vím, že ta cesta pro mě bude delší trošku, protože tam cítím, že si tam potřebuju jednotlivě zpracovat nějaký křivdy, který tam právě teďka jako mám, proto teďka často zmiňu křivdy, protože to je moje téma. A já v tomhle případě si vždycky představuju, když se mi do nějakého tématu nechce. A vím, že to potřebuju, protože většinou do toho, do čeho se nám nejméně chce, to nejvíc potřebujeme. Tak já si představuju, jak se mi uleví, až tam dojdu. Nebo že vždycky, třeba po tom zpracování se mi neuvěřitelně ulevilo. A to mě potom motivuje k tomu, si k tomu sednout, nebo v mém případě lehnout nebo tak různě. Já si hodně témat dokážu zpracovat sama. Díky právě hodně na to používám tu techniku KTM, to EFT na druhou, jak jsem říkala, ale v rámci té terapeutické metody. A hodně mi to pomáhá a mám tam i takový ten dobrý pocit za sebe, že já mám moc nad svým životem, tím, že jsem schopna si to zpracovat. Proto potom klienty učím, jak s tímhle pracovat, aby mě ideálně nepotřebovali. Ale je fakt, že čas od času ráda využiju služby nějaké své kolegyně, která s tou metafyzikou pracuje, aby jsem jako zaprvé dostala jiný úhel pohledu, nebo abych dostala jako nadhled, protože už sebe nadhled nemáme. I když si dokážeme na spoustu věcí přijít a tak, tak vždycky je tam něco ještě schovaného třeba, prostě u sebe nemáme nadhled. A zároveň vím, že je to pro mě úlevující, jako občas se odevzdat a vlastně nechat se vést, že se mi nechce vždycky to zpracovávat sama. Tak já to různě kombinuju. Takže z mýho úhlu pohledu se toho zážitku nejde zbavit. Ten vizuál tam může být, ale jde si ve vztahu k tomu zážitku zpracovat ty negativní emoce a tam se teprve potom začínají jít změny. Protože v momentě, kdy já si zpracuju nějaký to téma, a zpracuju si nebo doprožiju ty emoce nějakým způsobem. A to je jedno podle toho, jak zvolím metodu: tak když si zpracuju to téma, tak já se jinak cítím. A ve vztahu k tomu začnu jinak přemýšlet, protože to podvědomí řídí to vědomí. Mě já jednou z toho podvědomí do toho vědomí jiný signál. A já se i jinak chovám, jsou jiný reakce mýho těla. Takže to, jestli máme skutečně něco zahojený, vám vždycky prověří emoce a reakce těla. Tohle je důležitá informace pro vás. Že pokud zkoušíte nějaký metody, třeba i práce s tím podvědomím, tak to, jestli jste to dobře buď zacílili, to téma, nebo to téma může mít někdy víc vrstev, nebo třeba ta metoda není úplně pro vás. Já jsem taky vyzkoušela nějaký metody, který jsem cítila, že to není pro mě. Dokonce jedna moje klientka se jí doporučila: ať vyzkouší třeba jinou metodu na nějaký téma, který ona řešila, a potom jí ta metodu vyhovovala víc, což je super. Já si myslím, že je důležitý k tomu přistupovat vždycky s otevřenou myslí, že pro každého existuje jiná metoda, ta správná, ta vhodná třeba, nebo v určitém období. Mě taky v určitém období mě vyhovovalo to KTM a teď mě moc vyhovuje třeba ta metafyzika. Takže ať zkusíte cokoliv, tak to necháte integrovat, to znamená, nechte jako uložit tu změnu toho podvědomého programu a vnímejte potom, jak se ve vztahu k těm situacím, k tomu tématu, který jste řešili, cítíte, když jste v té situaci. A jaký jsou reakce těla. A pokud tam cítíte klid v situaci, kdy vás hrozně třeba nastralila ta tyně, když jste knížali na návštěvu. A najednou jste v klidu, což je zároveň divný stav, protože my když jsme to hodně krát prožili, tak očekáváme, že přijde stejná reakce. A ona je jiná najednou. Tak je to hodně zvláštní vlastně. Jo, ale podle toho poznáte, že to máte skutečně zahojený. A je tam právě krásně potom vidět, když si hojíme ty nerovnováhy nebo nesrovnalosti, nebo jak to nazvat v rámci těch svých programů, jak to neuvěřitelně, efektivně působí na to naše tělo. Že to tělo se začne regenerovat, uzdravovat. Vlastně definice zdraví je mít energii. A my těma negativníma emocema, které si v sobě vlastně jako držíme, nepouštíme to ven, tak si ubíráme tu energii. Negativní emoce mají minusovou hodnotu. Takže my potřebujeme z toho nánosu začít postupně zbavovat, aby se nám ulevovalo, a to tělo je nadšený z toho. To tělo na to okamžitě krásně reaguje. A proto je tohle zásadní, právě nejenom ve vztahu k tomu, aby jsme si řešili ty bolístky z dětství, ale třeba i ve vztahu právě k těm nemocem. Protože ke mně klienti chodí buď s nějakýma životníma tématama, že řeší přesně, že jsou dlouho singl a nemůžou nikoho potkat, koho by chtěli, nebo řeší nějaký pracovní věci, nebo různě vztahový a tak, nebo nějaký křivdy, třeba s mámou přesně, nebo s tátou a tak. A nebo za mnou chodí právě s těmi tématy těch nemocí, řekněme, že vlastně tam je důležité to dobře zacílit potom, což si myslím, že jim velmi dobře. Takže nemusíte si řešit ve vztahu k nemoci 20 témat, ale třeba jich tam bude jenom pět nebo osm. To je fakt individuální. A když se to dobře zacílí, tak vy ty výsledky na tom těle začnete vidět velmi rychle. Ale to neznamená, že vám zase nepřijde nějaký další téma potom na myslu, který byste měli řešit nebo jo. A teď samozřejmě, my furt budeme mít nějaký témata, které budeme mít pocit, že si potřebujeme vyřešit nebo zpracovat. Ale já právě klienty učím potom to KTM, tak, aby oni sami si to uměli zpracovávat, nějaké ty lehčí věci, řekněme, v úvozovkách. A když třeba narazí na něco, co je pro ně těžší, tak ano, můžou se ozvat, můžeme to zpracovat spolu, ale většinu těch věcí už si umí zpracovávat sami. Takže z mýho úhlu pohledu není potřeba řešit, vyřešit si tady celý život naraz. To ani nejde. A cílem toho života není mít všechno vyřešený. Cílem toho života je ta možnost podle mě k tomu jinak přistupovat a naučit se to hojít si to sami, protože to nás vlastně nikdo nenaučil. A je to možné. Jde to. Takže já doufám, že tahle epizoda byla pro vás přínosem. A ať už jste kdekoliv a posloucháte, kdekoliv a kdykoliv, tak děkuji, že jste to doposlouchali až sem. Budu ráda za nějaký zpětný vazby, reakce. A pro tuhle chvíli. A pro tuhle chvíli už vám přeju krásný vědomí dny.